Teplický cyklista a jeden z nejlepších českých cyklokrosařů Vojtěch Nipl v loňském roce zvažoval, že skončí s kariérou kvůli nedostatku peněz. Dostal ale nabídku přestoupit do špičkového amerického týmu. Jen musí přesedlat z terénu na silnici. A také docela výrazně zhubnout.
Jak vaše vypadala cyklokrosařská zima a zbytek roku?
U cyklokrosu se celou zimu závodí. Pro mě to byla hlavní část sezony. To bylo doteď. Nyní jsme dostal angažmá ve velkém silničním týmu. Takže se mi to celé otáčí a největší část je od jara do podzimu.
Proč měníte zaměření?
Protože jsem dostal nabídku, která se neodmítá. Díkyznámému jsem se dostal do prvodivizníhoworld tour týmu.To je ta nejvyšší liga v cyklistice.Jako když ve fotbaleřeknete třeba Barcelona. Sice to není přímo moje zaměření, ale to se neodmítá. Takovou možnost dostanete jednou za život a drtivé většině závodníků se taková šance ani nikdy nenaskytne.
Co vás čekalo v létě, bude to jiné?
V cyklokrose jsem nemusel tolik řešit svoji váhu, protože to je kombinace cyklistiky a atletiky, kde se hodně běhá. Na silnici je to jako formule, tam jde váha proti výkonu. Plus um se pohybovat v pelotonu. Nyní je to o tvrdém tréninku, jiném než dosud. V cyklokrose závod trvá hodinu, tady pět hodin. Nejsem sice tlustý na tuku, ale mám hodně svalové hmoty. A to je při závodech velmi znát. Musím ze 68 kilo jít alespoň na 62 a další rok ještě více dolů. Ideální váha pro silničáře je výška v centimetrech mínus 110. Takže u mne 59 kilo.
A co peloton? Je to v něm takzvaně o ústa?
Záleží na závodech a silnici. Když se silnice zúží a začne se bojovat o pozice, tak se musíte dostat dopředu, abyste se vyhnul pádu. Takže všichni se chtějí dostat dopředu a o to větší je tam tlačenice. Pak je to o ostrých loktech a výkonosti. Asi 95 procent závodníků mělo zlomenou klíční kost, to je nejtypičtější zranění, když přeletíte přes řídítka. Hlavu jistí helma, ale klíční kost nic. Někteří závodníci ji mají zlomenou dvakrát i třikrát. Mně se naštěstí ještě nic nezlomilo.
Je váš tréning jen o kole?
V přípravě je dokonce více posilovny než kola. Dvakrát až třikrát týdně při přípravě chodím posilovat. Zaměřuji se hlavně na nohy a doplňkové cviky na břicho. Ne klasické sedlehy, ale cviky ve stylu jógy. Nejde o pekáč buchet, ale o pevné tělo.
Kolik ujedete na kole?
Záleží na tom, jaký máte trénink. Někdy jedu krátký a rychlý. To je zhruba dvě a půl hodiny, což je tak 85 až 90 kilometrů. Dlouhý trénink je 120–135 kilometrů. Při výjimečném, hodně dlouhém tréninku to ale může být 170 až 190 kilometrů. Je to hodně o terénu.
Je na Teplicku nebo celých severních Čechách dobrý terén na trénink?
Perfektní. Je tu mostecká pánev, kde se dá skvěle trénovat na rovině. Z jedné strany jsou pak Krušné hory a z druhé České středohoří, kde najdete skvělé kopce. Třeba dlouhé tréninky jezdím směrem na Českou Lípu, kde je to opravdu nádherné. Nebo se můžete vydat podél Labe a nenastoupáte ani metr. Když někdo bydlí třeba na Vysočině, tak tam rovinu nikde nenajdete. Cyklisté odtamtud to pak mají komplikované.
Vím, že závodní cyklisté jezdí po silnici. Nesetkal jste se třeba s názorem, že tam nemáte co dělat a jet podle předpisů po cyklostezce? Třeba v případě Labe?
To se mi jednou v životě stalo a právě u Labe. Ale já jsem tehdy jel takzvané intervaly. Během nich jezdím i rychlostí 50 kilometrů v hodině. To je na cyklostezce, kde jsou i maminky s dětmi a bruslaři s hudbou v uších, sice teoreticky reálné, ale ne bezpečné. Ani pro mne ani pro ně. Jednou na mě troubil pán a zeptal se mě, proč nejedu pro cyklostezce. Tak jsem mu to vysvětlil a uznal to jako dobrou odpověď.
Policisté potíže nedělají?
Ne. Zastavili mne jen jednou, ale jen proto, že policista byl také vášnivý cyklista.
Mluvil jste o nové stáji. Co je to za společnost?
Cannondale Pro Cycling Team. Je to americká stáj, ale působí hlavně v Evropě. Zázemí má ve Španělsku a jezdí hlavně evropské závody. Vlastně v ní oficiálně nejsem, protože se přestup začal řešit v popřestupním období. Nejezdím za ně napřímo, to budu oficiálně až od srpna, kdy tam budu na zkoušku. Po pěti měsících se rozhodne. Tým musí mít české závodníky, protože získal významné české partnery. Je to úplně něco jiného než v Čechách. Oni mají zázemí a stočlený tým a ten se stará o 20 závodníků.
Kdo vás trénuje, když jste v Čechách?
Hlavní trenér týmu. I když v něm oficiálně ještě nejsem. Ale jezdím na soustředění a všechen materiál mám do nich. Mám na kole přístroj, který dokáže měřit, jakou sílou šlapu do pedálů, a pás, který měří srdeční tep. Trenérovi posílám údaje, popíšu mu podrobnosti a on vše vyhodnotí. Ještě před tím jsem byl na výkonnostních testech, ze kterých se vychází. Je to velká věda.
Když přeskočím do minulosti, jak jste se dostal k cyklistice?
Úplně první seznámení s cyklistikou bylo v teplickém Top ten teamu. Přidal jsem se tehdy k zimní přípravě. Dovedla mne tam máma a mělo to být v kombinaci s běžkami. Já tam šel s tím, že budu jezdit na běžkách a do toho jezdit na kole. A ono to nakonec bylo opačně. Ale po krátké chvíli jsem přešel do jiného týmu pod vedením Romana Fürsta. Ve dvanácti letech jsem šel do Loun, kde je ještě lepší zázemí na republikové úrovni. Tam jsem se také dostal k cyklokrosu.
Proč původně zvítězil cyklokros?
Měl jsem k tomu dispozice – dobrou koordinaci pohybů a akceleraci, což je v cyklokrose velmi znát.
Když jsem se koukal na vaše úspěchy, tak jste stále měl medaile…
To bylo až do juniorů. Ty jsou mezi 18 až 23 lety, a když jsem do této věkové skupiny vstoupil, byli tam již někteří chlapi na úrovni elitních jezdců. Já jsem byl drobný a vždy je musel dohánět. Ale byla to výhoda, motivace k tvrdému tréninku. Ve chvíli, kdy jsem je tělesně dohnal, mi ten trénink zůstal a nakonec jsem je přeskočil. Také v té době mnoho lidí skončí. Někdo dá přednost škole, někdo již na nejvyšší ligu nemá a někdo to nezvládne ekonomicky. V Česku není cyklistika žádný velký byznys, cyklisté jezdí za pár šušňů a musí řešit vše okolo. Polovina lidí odejde jen kvůli tomu. Ve chvíli, kdy už nechcete bydlet s rodiči, tak vám většinou nezbude, než skončit. Pokud vás rodiče nepodporují, nemůžete mít u nás úspěch. Se mnou doteď rodiče jezdili na závody. Nikdo jiný to pro vás neobětuje. A pokud ano, tak za hodně peněz, které v české cyklistice nejsou.
Ale nyní jste asi vše vyřešil?
To je řešení úplně všeho. Mají obrovský servis. Pokud dostanu profesionální smlouvu, budu žít ve Španělsku a dostanu plat. Dostatečný na to, abych si konečně něco ušetřil. Horší to asi bude s přítelkyní, ale to určitě vyřešíme. Už jsme o tom mluvili.
Ale asi nebudete usazený? Ježdění po závodech je asi kočovný život.
Je to život na cestách. Zvláště v týmu, za který budu jezdit. Jeden týden startujete v Itálii, další v Americe a o týden později třeba ve Španělsku a pak v Austrálii. Samozřejmě tým má více závodníků. Poskládají vám to většinou tak, aby toho cestování nebylo zase tak mnoho.
Těšíte se na to?
Strašně. Už jsem si něco vyzkoušel. Ono když dojedete závod a jeden člověk vám vezme kolo, druhý má připravené věci na převlečení a třetí čeká v autobuse, aby vás namasíroval, tak máte absolutně čistou hlavu. Pak řešíte jen jídlo, trénink, spaní a soustředíte se na závod. Až dosud jsem si téměř vše dělal sám.
Zbývá vám čas na koníčky?
Mám jeden – lítám hlavou v pejru. Prostě si představuji různé věci a tím dokážu strávit spoustu času. Občas si zahraji hru, ale při sezoně nemáte na nic jiného čas.
Vaše kariéra může za deset let skončit…
Samozřejmě. Navíc já byl minulý rok rozhodnutý, že skončím kariéru kvůli penězům, a musel jsem řešit, co budu dělat. Ale nabídka týmu to samozřejmě změnila.
Vojtěch Nipl
Třiadvacetiletý cyklista z Teplic. Je trojnásobným mistrem ČR v cyklokrose v mládežnických kategoriích, v roce 2010 obsadil 2. místo ve světovém poháru v Heusden-Zolder v Belgii a loni byl druhý ma Mistrovství ČR ve Slaném. V letošním roce přechází do týmu Cannondale Pro Cycling Team a začal se věnovat silniční cyklistice.
NEJOBLÍBENĚJŠÍ
barva: stříbrná
jídlo: palačinky s džemem
hudba: všechno elektro
číslo: 11
politik: nemám
Přidat komentář