Prohlídky duchcovského zámku, řada dětských dnů a poutí nebo třeba předvánočních oslav se v Ústeckém kraji neobejde bez Divadla v pytli. Jeho herci navíc před nedávnem dokončili i film, který připomíná život slavného milovníka Giacomo Casanovy představovaného šéfem divadla Petrem Stolařem.
Proč jste si vybral zrovna Casanovu?
Zhruba před pěti lety nás oslovili z duchcovského zámku, zda bychom neudělali oživlé prohlídky. Tak jsme si zjistili potřebné informace a každý měsíc jsme udělali jedno představení. Protože se to líbilo, chtěli je další rok opět, ale s jiným příběhem. Takže jsem šel hlouběji do studia života Casanovy. A další rok se to opakovalo. Za těch pět let se občas stalo, že nedorazili diváci. Tak jsme tyto chvíle vymýšleli, jak to vše natočit, aby o prohlídkách vědělo více lidí. Původně jsme chtěli točit ty oživené prohlídky. Ale vadili mi tam lidé v čepici a v adidaskách, tak jsme začali bez nich. Ale v tu chvíli mi chybělo, ke komu mluvit. Takže jsme museli osadit další postavy. Do herny chlapy, kteří hrají, do salonku dámy a na chodbu služebnictvo. Pak jsme si vymysleli záběry jako hostinu nebo kočár. Když byla na zámku svatba, tak jsme využili kočár. A když jsme tam chtěli dostat Benátky, tak jsme večer sedli do auta a jeli na otočku do Benátek. Ve tři ráno jsme tam byli a natočili to za východu slunce, když ještě nikde nebyli turisté.
O čem film je, o jeho milování žen?
Naprostá většina se točila v Duchcově, takže logicky o době, kdy žil na zámku, tedy posledních 13 letech jeho života. I při prohlídkách vyprávíme to, co zde zažil. Tedy o hořkosti seladona, bývalého milovníka a cestovatele. O chvílích, kdy je sám na zámku a má barevné vzpomínky na svůj život. A do toho buch, a přichází realita. O muži, který v životě mnohé prožil, ale nakonec skončil v Duchcově, o kterém v životě neslyšel, kde mu nikdo nerozumí, ačkoli mluví čtyřmi jazyky. Kde stále musel udržovat povědomí, že je někdo. A do všeho se přidala závist a malost. Ve filmu je vidět i to, kdy ho zmlátili holí. Vše, co jsme vytáhli z kronik a další materiálů. Nejde o jeho paměti, ty on napsal o době, než přišel do Duchcova. Těsně před dokončením filmu jsem narazil na mnoho jeho citátů, které jsme také využili.
Kdo hraje Casanovu, jen vy?
Hlavně já. Vzpomínky na mládí hraje můj syn a závěrečný výjev úplně starého můj táta. Udělali jsme to s lidmi, se kterými děláme prohlídky. Dorotka také byla mladší, já ale nemám šestnáctiletou herečku. Takže ji hraje herečka, která měla čas.
Film se promítal v Teplicích, Duchcově, ale bude někdy v kinech?
Rád bych, je za tím pět let práce. Zatím jsme měli tři promítání, ještě v Dubí, kde jsme točili benátský kostel. Už se ozývají další zájemci. Pokud to chceme dostat do kin, potřebujeme nějakého finančního partnera. Je třeba zaplatit remastering, plakáty, titulky.
Ale vaší hlavní prací je divadlo. Jak jste se dostal k hraní?
Název Divadlo v pytli vlastně odráží i naší životní cestu. Vše začalo na studiích s pořádáním Majáles. Pak školy v přírodě a tábory. Do toho jsme třeba na VŘSR proti radnici v Teplicích dělali útok na Zimní palác. Pak někdo řekl, ať uděláme dětský den a nakonec jsme se dostali do Hrobu, kde starosta v roce 1998 chtěl udělat soutěže pro děti a divadlo. Líbilo se to a nabídli nám kino. Za rok jsme dělali akci znova a zase nám nabídli budovu kina. Nic tu nebylo, protékal strop, ale nakonec jsme si to vzali do nájmu. To byl start, protože barák byl za korunu, ale někdo musel platit vodu, topení a další věci. A tím začalo podnikání, protože to byla cesta, jak mít divadlo. My budovu opravili, dva roky promítali. Ale když město nechtělo podpořit nákup filmů a my ho dotovali z divadla, tak jsme zavřeli a udělili z kina základnu, kde jsou kostýmy, rekvizity a mnoho dalších věcí.
Takže jste divadlo bez stálé scény?
Mám filozofii, že hrajeme tam, kde nás chtějí. Nemám žádnou reklamu, webovky, nic si neplatíme. Prostě jezdíme a po pravdě to sotva stíháme. Snažíme se to dělat nejlépe, jak umíme. To je podle mne ta nejlepší vizitka. Z lidí, kteří to vidí, se vždy někdo ozve, že by se jim to líbilo příští rok. Velmi často děláme různé městské slavnosti. Druhá část jsou speciální věci – třeba vodovody chtějí oživit prohlídku vodárny, tak musíme něco zjistit o technologii výroby vody a přechroupat do pohádkové řeči. Jeden z příkladů jsou Petrovice, asi před deseti lety. Volali, že mají zabíjačku a chtějí program. Ale pozor, nesmí tam být prase. No tak jsme to udělali a hrajeme to představení dodnes.
Kdo to vymýšlí a hraje?
Vymýšlí se to samo. Nejvíce je to asi ode mne a ze zážitků ze života. A herecký soubor je o takových vlnách, nyní mám asi šestý ansábl. I změna v mém osobním životě se do toho promítla, když odešla bývalá žena Eva, která byla vynikající produkční a kostymérka. Ale zase se mi po letech vrací dva z nejlepších herců, které jsme měli. Zjistili, že jim to naše hraní chybí. Dneska máme zdravé jádro sedmi lidí a nějakých šedesát lidí kolem. Vypadá to tak, že měsíc předem vypíšu, kdy jsou jaké akce a lidi napíšou, kdo může. A já podle toho dolaďuji, zda bude Karkulka nebo Karkulín. Scénáře jsou mé, ale já je pustím až den před akcí, podle toho, kdo jede. Proto potřebuji vnímavé lidi, kteří umí imrovizace.
Takže děláte improvizaci?
Tak ze 70 procent. Neimprovizuje se v technice, hudba musí být daná, kostýmy také. A rekvizity, jako proutěná vajíčko k Zimní královně. Ale improvizace je v tom, že když už ho máme a je tak veliké a neskladné, tak na tom pódiu prostě bude celou dobu.
Kde se berou kostýmy?
Nikdy jsme nic nekoupili. Hodně věcí ze ze života – někomu umře dědeček bývalý pohraničník a pak telefonát. Petře nechceš uniformu. No jasně, že chci. Kostým po babičce, krajky po tetičce. Přátelům říkám, vyhoď to ke mně, já to proberu a když to bude k ničemu, můžu to vyhodit taky. Proto mám to kino, aby se to sem vešlo. A Eva mnoho kostýmů ušila a navrhla.
Znají vás lidé i jinde než na severu Čech?
Máme i další lokality, kde jsme jako doma. Například jsme Žižkováci. Když tam děláme masopust, tak mi bylo blbé říkat – Tady u vás na Žižkově. Tak jsem použil Náš Žižkov. A lidé, kteří mě neznají, jsou přesvědčeni, že jsem tam od nich.
Co vás při vystoupeních nabíjí?
Po pravdě my vlastně téměř neznáme potlesk. To je nevýhoda toho, že nemáme pohádky, které jasně končí. Klasická pohádka skončí – a tak se vzali a žijí dodnes. Pak se zatleská a je konec. My ale na té akci jsme a lidé přichází a odchází. A v závěru se možná dočkáme potlesku od šesti posledních lidí, kteří zbyli v přední řadě a dojídají buřty. Nemáme žádnou oponu a děkovačky. Já osobně si ale užívám to vystoupení. Když vidím děti a diváky, jak se usmívají a reagují, tak to je pro mne ten nejlepší potlesk.
Máte nějaké sny do budoucna?
Jistě. Kdybych uměl kouzlit, tak bych naše kino z Hrobu přenesl do nějakého velkého města, ale to nejde. Mám ale spadeno na tři věci. Jedna je hra Tři z Hrobu, kterou mám už 12 let vymyšlenou. Hrála se jednou v Chomutově, tedy nehrála, protože nepřijeli herci a já musel divákům říci, že se nebude hrát, protože na tři je mne málo. Diváci zatleskali, že je to bezva one man show a byla z toho hodina a půl. Druhá věc je klasická činohra o Casanovi, uprostřed jeviště by byla velká kniha s průsvitnými stránkami, na kterých bude stínohra a projekce. Třetí věc – příští rok je výročí Třicetileté války, která vlastně začíná vypálením protestanského kostela zde v Hrobu 12. 12. 1617. Chtěl bych k tomu udělat hru na letní slavnosti spojenou s poslední popravou v Hrobu. Mlada dívka se tu spustila se synem pražského radního, který tu kšeftoval s pozemky. Nesměli to říci a ta sedmnáctiletá těhotná dívka byla odsouzená jako cizoložnice. Musíme se ale poradit a uvidíme.
Petr Stolař
Pětačtyřicetiletý ředitel Divadla v pytli. Vystupoval teplické gymnázium a ústeckou UJEP. Na konci devadesátých let získal budovu kina v Hrobu, kde zřídil základnu svého divadla. Známý je především vystupováním na různých městských slavnostech a představování Casanovy na duchcovském zámku. O milovníkovi natočil i film.
Nej
Jídlo – Ledvinky s rýží a rohlík se sýrem
Barva – červená, oranžová, černá.. a duhová!
Číslo- 5! To žije!
Hudba – Pink Floyd, Queen, Herman van Veen, B. Smetana, J. Nohavica
Politik – Václav Havel
Přidat komentář