Teplická spisovatelka Martina Bittnerová píše opravdu rozmanitě. Od beletrie pro dospívající dívky a knihy pro dospělé, přes povídky o významných historických osobnostech. Psaní ji vždy bavilo a na svém kontě má už jedenáct knih.
Jak jste se k psaní knížek dostala?
Ve třetí třídě jsem ve škole prohlásila, že budu spisovatelka a samozřejmě ostatní dětičky se mi smály. Mimochodem mým drahým bývalým spolužákům ze základní školy tento přezíravý postoj vydržel dodnes, jak jsem před časem zjistila. Já se ale nedala ani tehdy ani teď. Kolem šestnácti let jsem začala psát povídky, ale tenkrát jsem o žádné knize nesnila. Nepocházím z žádné umělecké rodiny a tak jsem si asi nevěřila, nebo spíše jsem psala hlavně pro sebe. Ke knihám jsem se proto propracovala postupně. Debutovala jsem velmi pozdě, až v šestatřiceti letech.
Jsou těžké spisovatelské začátky, je těžké se v této branži prosadit?
Jak už jsem zmínila, u mě vše mělo postupný vývoj. Každopádně poměry na českém literárním trhu jsou specifické už od devatenáctého století a narážel na ně třeba i samotný K. H. Mácha. Dnes se navíc kniha stala obyčejným zbožím a předmětem reklamy, tedy sídlí někde mezi výhodnými půjčkami a mobilními tarify. Já si jdu svou vlastní cestou a říkám si spolu s Nikolou Šuhajem, ať vede, kam vede.
Kdy vám vyšla první kniha a jaké jste na ni měla ohlasy?
Vyšla před nějakými osmi lety. Bohužel moje radost byla zkalena tím, že nakladatel vymyslel pro mě neakceptovatelný název i obálku a to celé jsem se tehdy, coby velmi nezkušený autor, dozvěděla až ve chvíli, kdy jsem knihu držela v ruce. Na druhou stranu jsem už o dvou osobnostech z této knihy natočila v rozhlasovém cyklu Osudové ženy dva pořady a obsahově si tedy nejen za nimi, ale za celou knihou stojím. Kvůli názvu jsem tenkrát dostávala v některých knihovnách doslova vynadáno. Dnes už se nad ním nikdo nepozastavuje, kniha se začlenila do mé publikační historie.
Jaké jsou vlastně vaše knížky a pro koho jsou určeny?
Patřím k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemiluji stereotyp. Takže mám vydané dvě humorné povídkové knihy, protože psaní povídek mě baví dodnes, dále sci-fi novelu pro dívky, dvě v podstatě autobiografické knihy a zbytek jsou publikace věnované českým osobnostem minulosti.
Píšu pro všechny zvídavé čtenáře, co se také občas nad životem zamyslí a co se třeba rádi i něco nového dozví. Především ale miluju humor, proto se snažím něco málo vsunout i do té historie, kde by to asi nikdo nečekal.
Dokážete třeba říct, která vaše kniha se vám nejlépe povedla?
Ta, kterou jsem ještě nenapsala.
A která z vašich knížek je pro vás nejdůležitější?
Asi ta poslední, protože před čtyřmi roky jsem si napsala dopředu svůj vlastní životní příběh. Přiznám se, že mnohého bych se ráda bývala ušetřila. Ale v tuto chvíli už můj život nabírá i stejný závěr jako tato kniha a tím už snad začíná zas ta příjemnější etapa.
Vaše poslední kniha Čas motýlích křídel vyšla nedávno, můžete nám ji trochu přiblížit?
I když trochu kopíruje můj život, jak jsem už naznačila, jedná se o novelu odehrávající se na počátku dvacátého století. Vypráví o pozoruhodném životě mladé spisovatelky, která hledá nejen svou literární tvář, ale především se snaží dospět k samostatnosti a osobní svobodě, přestože jí osud klade docela těžké překážky.
Když se podívám, co se dnes v některých evropských státech děje, mám dojem, že téma osobní svobody jednotlivce, tedy konkrétně ženy, nabývá aktuálnosti, neboť se tu objevuje trend, který by nás evropské ženy mohl vrátit zase nejméně o sto let zpátky. A toho se já upřímně děsím, stejně jako moje hrdinka se děsí sešněrovanosti, v níž vyrůstala a žije. A protože zároveň píše i o zajímavých osobnostech minulosti, čtenáři se dozví střípky z osudů básníka K. H. Máchy, nebo herce Jiřího Bittnera.
Pracujete už na něčem novém?
Rozpracováno mám mnohé, ale nemám se k dokončení. Zatím jsem nenašla potřebný vnitřní klid na psaní, protože jsem se potýkala spíše s praktickými otázkami a problémy.
Je vůbec o papírové knihy zájem? Jsou vaše knihy třeba k dispozici i v elektronické verzi?
Nehrnu se zrovna do elektronických knih, protože v Čechách se stalo běžnou praxí, že se pak jakási kopie objeví bez souhlasu autora ke stažení na internetu. To mi přijde podlé a považuji to za krádež, ovšem u nás se to tak nebere. A dokud se nezmění názor čtenářstva, že český autor má povinně psát zadarmo, asi bude zdejší trh stát stále na papírových knihách. Osobně si myslím, že navíc kniha jako předmět má své osobité kouzlo. Mně třeba knihy voní, především ty staré a to mi žádný elektronický soubor neposkytne.
Narodila jste se v Novém Městě na Moravě, ale v současné době žijete v Teplicích. Co vás do lázeňského města přivedlo?
Přivedla mě k tomu situace, o níž píši v knize Život s gamblerem. Moje cesta z rodného města do Teplic nevedla přímo, školní docházku jsem strávila v Praze a pak bydlela na různých místech naší vlasti. Nedávno jsem zjistila, že jsem se pravděpodobně stěhovala ještě častěji než Božena Němcová.
Jak se vám v Teplicích a v okolí líbí? Máte zde už nějaká oblíbená místa?
V Teplicích jsem spokojená, protože mám odjakživa ráda města s historickým jádrem, což Teplice splňují. Jejich lázeňská část mi připadá opravdu kouzelná. Navíc bydlím kousek od Zámecké zahrady a Řetenického lesoparku, čili tato místa bych asi zařadila mezi ta skutečně oblíbená. Mám ráda rockovou hudbu, takže se mi líbí i klub KNAK, a pak oceňuji i výstavnost pivovaru Monopol. Nejlépe si ale vždy odpočinu v termálním bazénu, který bohužel zatím kapacitně nestíhá a tak musí návštěvníci čekat na volné skříňky v šatně. Nejčastěji mě však lze vidět na Benešově náměstí při nástupu do pražského autobusu, odkud vyrážím za čtenáři a studenty po celé České republice.
A je ve městě něco, co vám vysloveně vadí?
Musím říct, že jsem se na úřadech a v obchodech většinou setkala s velmi vstřícným jednáním, čehož si cením. Na druhou stranu mi připadá, že se v Teplicích příliš nemyslí na lidi žijící na okraji takzvané slušné společnosti. Asi bych také chtěla vidět více aktivit, které by sloužily jako prevence sociálně-patologických jevů, nebo by alespoň zmírnily jejich dopad. A co mi vyloženě vadí a drásá mě, že teplické děti musí chodit denně kolem casin, poboček sázkových kanceláří apod. Jezdím po celé republice a dvě casina na hlavním náměstí města považuji za unikát. Do centra krásného lázeňského města podobné podniky nepatří.
Jak ráda trávíte volný čas?
Chtěla bych říct, že pěstováním zeleniny, ale bohužel o zahradu jsem stěhováním přišla. Tudíž si ráda zajedu na výlet, jdu za kulturou, nebo si zatancovat. Myslím, že v tom se nijak neliším od zbytku populace. Nevlastním ale televizi, takže u seriálů večery netrávím. Jsem asi divná ženská, ale nikdy jsem k tomuto žánru neinklinovala a spíše než do kina, raději si zajdu do divadla.
Prozradíte nám své plány do budoucna?
Události posledních dvou let mě utvrdily v tom, že člověk nemá nic plánovat, protože v životě nevíme dne ani hodiny. Můj jediný plán je žít přiměřeně spokojený život, čehož bych ráda konečně dosáhla.
Přidat komentář