Frontman kapely Už jsme doma Miroslav Wanek byl před třiceti lety jedním z tahounů sametové revoluce v Teplicích. Dostal se do epicentra všeho listopadového dění v Teplicích vlastně náhodou, protože měl silný hlas.
Letos si připomínáme už 30 let od Sametové revoluce. Řeknete nám, co jste v roce 1989 dělal?
Ten rok byl na události vedoucí k listopadu velmi bohatý. Začalo to v lednu takzvaným Palachovým týdnem, toho jsem se účastnil v Praze. Pak byla demonstrace na Škroupově náměstí, kde vystoupil Havel. Tam jsem nebyl, ale byl jsem ve styku s několika kamarády, kteří tam byli a podrobně mě informovali, především Vladimír Hanzel, Havlův tajemník.
A co následovalo pak?
Objevila se podpisová akce Několik vět. Té jsem se účastnil už na plný úvazek a obcházel Teplice. Lidí tehdy podepisovalo velmi mnoho. Bylo na tom zajímavé, že lidi se vůbec nebáli, nebylo to jako s Chartou. Atmosféra byla úplně jiná – jen se čekalo, kdy to praskne a o tom, že se to stane, téměř nikdo nepochyboval. Uvolnili se cestovní restrikce a já vycestoval poprvé v životě na Západ, koncem srpna a do Paříže, do města milovaných básníků Lautreamonta a Rimbauda. Potkal jsem se s Pavlem Tigridem. Ve vzduchu byla i otázka emigrace, ale mě to nenapadlo ani na chvíli, ani nikdy předtím. A v roce 1989 už to i vypadalo jako zbytečnost, vzhledem ke změně, která byla ve vzduchu. Kdy to přijde, jakým způsobem, jestli násilně či pokojně, nikdo netušil.
Takže pak přišly ekologické demonstrace?
V Teplicích to byla demonstrace 11. listopadu. Dodnes nevím, kdo ji svolal (říkalo se, že Oněgin, toho jsem i znal), ale byl jsem tam. Nejprve na „Benešáku“ a pak před OV KSČ za Priorem. Tam už to vypadalo docela drsně, kordóny policajtů vytlačovaly dav od budovy, tajemník Váňa koukal nejprve z okna, pak sešel dolů. Lidi se vždy trochu rozutekli, pak se zase vrátili a neustále křičeli „Kdo za to může“. Váňa byl nejprve agresivní a neustále posílal policajty na dav, ale nakonec řekl, že uspořádá „dialog“ s občany na zimním stadionu 20. 11. Dav se po chvíli rozešel.
Co jste dělal vy v tomto období? Vědělo se o tom, že se v Teplicích něco děje?
Já jsem odjel do Brna za Petrem Vášou. Dělali jsme tehdy zrovna na takové edici A-Beat, texty různých kapel, na stole byla moje kniha textů a tak jsme ji redigovali. Já jim vyprávěl o demonstracích v Teplicích a oni nic nevěděli a hltali každé moje slovo. Oficiální média o tom nemluvila, jakoby se vůbec nic nestalo.
Takže v Teplicích se čekalo na 20. listopadu…
Přímo 17. listopadu jsem byl v Brně a nic jsme netušili, až když jsem přijel domů, něco se šuškalo, ale nic konkrétního. My jsme v Teplicích všichni čekali na toho 20. 11. na stadionu, tam jsme měli pocit, že se musí něco zlomit. Jedno centrum dění bylo v hospodě u Ptáčků, tam se scházela parta lidí kolem kapel, ale nejen kolem kapel, obecně mladých nespokojených a odhodlaných lidí. Velmi bouřlivě se tam probíraly různé varianty vývoje, ovšem nic organizovaného a s žádným cílem nebo záměrem.
Až do dvacátého jsme o Praze skoro nic nevěděli, až později jsem se dozvěděl, že na silnicích k Teplicím hlídkovali policajti a kontrolovali auta, jestli nevezou tiskoviny nebo cokoli, co by mohlo informovat lidi o situaci v Praze.
A co na teplickém stadionu?
Stadion byl 20. listopadu téměř plný. Zpočátku se zdálo, že komunisti mají vše pevně v režii. Mluvili svoje tlachy a striktně se drželi tématu čistoty ovzduší nebo těžby uhlí. Na každou sebemenší kritiku (třeba větu: procento znečištění se v posledních dnech mírně zhoršilo) reagoval dav mohutným pískotem a pokřikem „Kdo za to může“. To heslo se pak opakovalo asi stokrát. Pak předali slovo „veřejnosti“, to znamenalo, že se každý mohl přihlásit a oni mu dali mikrofon. To redukovali na nejmenší možný počet. Až si vzal slovo nějaký student a začal něco jako… tady se řeší ekologie v Teplicích, ale je tu také Praha. Na Národní třídě došlo k útoku na studenty… Během minuty mu vypli mikrofon, ale stačil toho říct dost, aby dav pochopil, že se něco stalo. Nastal šílený rámus a zmatek, komunisti už se ke slovu de facto nedostali a celá akce skončila.
A to jste se rozešli domů?
Ne, dav se ovšem ze stadionu přemístil na „Benešák“ a já s ním. U kašny na náměstí se ten student postavil a snažil se přečíst provolání studentů… Někdo zakřičel: pusťte tam Míru, ten má silnej hlas a něčí ruce mě okamžitě vysadily na kašnu, já převzal od studenta papír a velmi nahlas jsem ho přečetl davu. Tím pro mě začala revoluce. Od tohoto momentu jsem se dostal do epicentra všeho dění v Teplicích a okolí.
Sametová revoluce ale vlastně odstartovala v Teplicích. Vy jste byl jeden z těch „nespokojených mladých mužů“ :) Jak na ty dny před samotným 17. listopadem vzpomínáte?
Ty demonstrace z 11. 11. se nazývají „ekologické“, ale myslím, že nesprávně. Ten, kdo je vyvolal, si vzal podle mého názoru ekologii jako záminku, jako téma, na které uslyší co nejvíce lidí, protože ovzduší v Teplicích bylo otřesné. Cíle byly jasně politické, šlo o to, pohnat KSČ k odpovědnosti. A pokud to nebyl záměr organizátorů, tak se to rychle v politickou demonstraci proměnilo. Protože bez nich se ve státě nehnulo ani stéblo trávy a všechny ty jejich perestrojky byly vlastně směšné a pokrytecké, protože oni tady 40 let devastovali všechny oblasti života a nemohli být těmi, kdo to bude napravovat. Heslo „Kdo za to může“, bylo spontánní a přesně vyjadřovalo skutečné cíle demonstrací.
Takže jste se ocitl v centru dění?
To, že jsem se ocitl v centru událostí a později spoluzaložil Koordinační centrum a převzal úlohu mluvčího OF, mělo svou jistou logiku a navazovalo to na mojí mnohaletou zkušenost s vydáváním samizdatu (Patafyzické kolegium Teplice), na zkušenosti s pořádáním ilegálních koncertů a vůbec na zkušenosti s StB a také na kontaktech s undergroundem a disentem po republice. I když už zdaleka nebyl takový strach jako dříve, v těch úplně prvních dnech zase tolik lidí, kteří by byli ochotni jít s kůží na trh, nebylo.
A co období mezi 17. listopadem a Generální stávkou?
V Teplicích by se spíš mělo mluvit o období mezi 20. a 27. 11. Zprávy prosakovaly, už i v televizi se něco řeklo, ale cenzurované. My uměli číst mezi řádky. I přes kontroly na silnicích se k nám postupně dostaly ty první tiskoviny z OF v Praze i od studentů. Okamžitě jsme založili Občanské fórum v Teplicích. Jedno centrum byla hospoda u Ptáčků, kde byli lidé kolem kolegia, Už jsme doma, Aku Aku a mnoho dalších a druhé centrum bylo v Krupské ulici v klubu Spektrum (shodou okolností jsem v tomto klubu kdysi pracoval, než mě odtamtud vyhodili estébáci v roce 1983). Ten klub patřil SSM a i ty lidi se zřejmě rekrutovali z některých svazáků, o tom dodnes moc nevím, jen si pamatuju, že už tehdy nám to bylo divné a trochu podezřelé. Ale byl to prostor a tak jsme se tam, já a Eduard Vacek, vydali a převzali iniciativu.
A jak vás tam přijali?
Myslím, že si tam i trochu oddechli, protože my jsme opravdu měli mnohem větší zkušenosti. Tam vládla jistá bezradnost. Nevím přesně datum, kdy bylo založeno OF, ale muselo to být velmi brzo po té výzvě v Praze. Mluvčími OF jsem se stal já, Eduard Vacek a pak šéf toho Spektra, vzpomenu si jen na křestní jméno – Pavel. Od počátku jsme tohoto Pavla chápali tak trochu jako „produkčního“. On byl organizačně zdatný. O politickou stránku činnosti OF, projevy, náplň demonstrací a styk s Prahou jsme se starali my dva s Edou.
Jak přímo v Teplicích období Sametové revoluce probíhalo?
Bylo to jako vír. Od momentu na Benešáku na kašně jsem se nezastavil. Každý den jsme se scházeli u Ptáčků, tam se vše bouřlivě probíralo, sháněly se zprávy, vymýšlely strategie. Přemístili jsme se do Krupské, tam byla kancelář, kde jsem tam začal trávit dny a noci. Pořád jsme čekali nějaký zásah. Atmosféra byla sice nadšená, ale zároveň taková ve střehu. Je těžké to popsat, protože to šlo až neuvěřitelně rychle, věci se děly z hodiny na hodinu. Hlavní činnost na začátku byla organizovat demonstrace. Ty první se konaly na Zámeckém náměstí. Stávali jsme na schodech kostela a zatím bez ozvučení využívali můj silný hlas a četli bud svoje projevy, nebo co se přivezlo z Prahy. Já měl tu výhodu, že mým blízkým přítelem byl (a je) Vladimír Hanzel, Havlův tajemník, který byl u všeho velmi zblízka. Organizoval všechny balkony na Václaváku a byl u všech jednání s Adamcem, takže od něho jsem měl ty nejčerstvější a také nejzaručenější zprávy.
A demonstrace v Teplicích pokračovaly kde?
Pak jsme se s demonstracemi přesunuli na Benešák, protože začalo chodit víc lidí. Řešili jsme místo, odkud se bude mluvit. V prvních dnech nám svůj balkonek poskytla pravoslavná církev. Do kanceláře v Krupské se začali scházet studenti i téměř celé osazenstvo od Ptáčků. Já vyrazil mezi Romy a hodně z nich se ochotně zapojilo do práce, třeba roznášeli letáky. Pod balkonem hrála několik demonstrací romská kapela a atmosféra začala být stejná jako v Praze – plná radosti, tolerance a společné naděje. Demonstrace už byly ozvučené a vše se dostávalo na vyšší úroveň. Přemístili jsme se na velký balkon nad jednou restaurací na Benešáku (tehdy náměstí Zdeňka Nejedlého). Demonstrace byly denně až do Generální stávky 27. 11.
A jak probíhaly…
Přednášeli jsme projevy, já zpíval Hutkovy písničky, zvali jsme lidi z co nejširších vrstev, chodili jsme denně do fabrik, úřadů, škol, jezdili jsme po okrese. Třeba v Bílině mě vysadili na multikáru a já mluvil na plné náměstí bez mikrofonu, byli jsme mezi horníky. Bylo to opravdu neskutečně hektické a já málem přišel o hlasivky. Spalo se málo, v noci se psaly projevy, třídily zprávy. Přes den se jezdilo a navečer byly demonstrace, dennodenní kolotoč.
Zapojili se i studenti?
Byla to spousta lidí, kteří pomáhali. Studenti, ale i profesoři z gymplu a dalších škol. Ten půjčil auto nebo nás rovnou vozil, jiný zas něco přepisoval na stroji (těch bylo velmi mnoho a bylo jich opravdu třeba, protože kopírovací zařízení jsme neměli). Po několika dnech k nám přibyl čtvrtý mluvčí, nebo spíše mluvčí takové odnože OF s ekologickou gescí Luboš Voleník. Ten nám hodně pomáhal a vnesl do našeho počínání trochu profesionality. Později se stal presidentem Nejvyššího kontrolního úřadu a měl veliký respekt napříč všemi stranami a poslanci.
Vše tedy vyvrcholilo Generální stávkou?
Tak jako byly překotné události v celé republice, tak i v Teplicích. Generální stávka nás zastihla zcela připravené, účast byla obrovská. Začalo to vypadat, že se to už nezvrátí. Týden mezi 20. a 27. listopadem byl vedle nadšení i plný napětí a neblahých očekávání. Nemohli jsme uvěřit, že to komunisti a estébáci vzdají bez boje a mnohokrát jsme to třeba s Edou Vackem probírali a na případné represe se připravovali. Systém se zdál stále dost silný na to, aby svou agresivitu dal naplno najevo.
A přímo vaše práce spočívala v čem?
Já měl na starosti (kromě jiného) kulturu a policii. Jeden z mých prvních kroků bylo zrušit OKS, tam jsem cítil hnízdo cenzury a chtěl jsem, aby bylo co nejdříve zničeno. To se i rychle podařilo. S policií to bylo složitější. Zrušit ji nešlo a ani výměna vedení nebyla jednoduchá, podléhali ministerstvu vnitra a to zpočátku stále řídili komunisti. Když pak v Praze došlo ke kooptacím a ministrem se stal Richard Sacher, dostala se ke mně zpráva, že se někde tajně sešli náčelníci okresních správ SNB a že plánují kontrarevoluci.
Jak jste reagoval?
Okamžitě jsem jel za Vláďou Hanzlem, ale ten říkal, ať s tím jdu za Sacherem, že se mu dá věřit. Sešel jsem se tedy s ministrem vnitra v nějakém bytě na Vinohradech a informoval ho. Bral to velmi vážně. Já se už pak nedozvěděl, jak to celé dopadlo a jestli to byla pravda, ale od Hanzla jsem měl náznaky, že jistá akce proti této skupině policajtů proběhla. Náčelník z Teplic v tom měl hrát důležitou roli. Scházel jsem se s ním skoro denně a dával mu seznam požadavků na organizační změny, které měly zajistit, aby nedocházelo k nějakým šikanám, ale zároveň aby policie fungovala. Společně s Edou Vackem jsme této oblasti věnovali zvýšenou pozornost. Bohužel jsme nezabránili skartaci mnoha dokumentů.
Co polistopadové období?
Pak byl konec roku, Havel se stal presidentem a my si konečně oddechli, že už je vyhráno. Od ledna do března bylo naším hlavním úkolem koordinovat přípravu na první svobodné volby. Byl jsem mluvčím až do března/dubna, pak jsem dostal nabídku na natočení první desky kapely Už jsme doma a na tři týdny jsem odjel. Když jsem se vrátil, bylo fórum zcela jiné, bylo tam spousta nových lidí, z nichž někteří možná cítili příležitost jak se dostat k nějaké funkci. Luboš Voleník šel už předtím do Federálního shromáždění, Eda Vacek do České národní rady a já zůstal ty tři měsíce vlastně sám. Samozřejmě mi spousta lidí pomáhalo, ale byl jsem opravdu hodně unavený a možná i trochu znechucený všemi těmi figurkami, které se postupně – když už to bylo bezpečné – do fóra tlačily.
To chápu … takže jste dělal co?
Je potřeba si uvědomit, že mi bylo 27, byl jsem punkáč a muzikant a nechtěl jsem čas trávit vysedáváním na schůzích a chodit někde v kvádru. Lidi z blízkého okolí mě přemlouvali, ať kandiduju na starostu, udělali dokonce bleskový průzkum veřejného mínění a dostal jsem 80% podporu, ale já po té zkušenosti ve studiu znovu čuchnul k hudbě a nechtěl jsem dělat už nic jiného. Opustil jsem svoje civilní zaměstnání a stal se profesionální hudebníkem, což trvá dodnes.
Vstoupil jste do nějaké politické strany?
Nevstoupil a nevstoupím. Fórum byla pro mě přesně ta platforma, která mi vyhovovala, ono jen koordinovalo spontánní aktivity zdola. Nediktovalo nikomu, co si má myslet, co má dělat. Občanská společnost, to je to, co mi vyhovuje. Já nikdy nepatřil k většině a nemyslím si, že většina má vždycky pravdu, ona má jen sílu tu svou pravdu prosadit. Komunisti zde také vládli díky většině, a přesto to byl systém zločinný a podlý. Dnes jsme bohužel svědky podobné situace, kdy se díky většině dostaly k vládě zrůdy a bezskrupulózní kreatury a bezcharakterní dav jim tleská. Proč ne, je demokracie. To mi nezabrání proti tomu vystupovat, distancovat se od toho a pojmenovávat ty jevy a projevy správnými jmény.
A jak proti tomu bojujete?
Milion chvilek je pro mě obdobná platforma jako Občanské fórum a velmi jim fandím, protože jim nejde o moc, ale o změnu toho marastu, o změnu duševního klimatu, o návrat hodnot do občanského prostoru. Aby ta Havlova věta o pravdě a lásce nebyla už terčem posměchu, ale stala se znovu součástí našeho hodnotového kancionálu.
Jak těch uplynulých třicet let hodnotíte?
Blíží se 30té výročí a já jsem i přes všechna zklamání z posledních let a excesy toho gaunera z Hradu ve skutečnosti velice šťastný. Celých těch třicet let žiju svobodně, jsem Evropan, mohu cestovat a také toho hojně využívám (již více než 50 zemí), mohu zpívat, o čem chci, mohu psát, co chci, číst co chci, moje děti mohou studovat, co chtějí, poznávat jiné kultury a učit se být tolerantními. Tohle všechno jsem si tehdy v tom roce 89 nedovedl ani představit.
Takže jste vlastně spokojený?
Když si vzpomenu na ten svůj první výlet do Paříže, na ten pocit, jak vlak projíždí krokem kolem ostnatých drátů a jak se najednou všechno změnilo, zbarevnělo, jak jsem na to zíral a nevěřil, že je to pravda a jak jsem zas potom vracel do vlastní země jako do vězení po krátké vycházce, obestírá mě děs a hrůza, že by se něco takového mohlo zase vrátit. Ale naštěstí, a hlavně díky Havlovi, jsme součástí Unie, Nato a zcela jistě je zde ještě hodně lidí, kteří si toho váží a nechtějí o to přijít, takže doufám a věřím, že to ti kazisvěti ve vládě a na Hradě nedokážou zvrátit a že to nakonec dobře dopadne. Ale ve střehu je třeba být pořád. I když by se mi hodně nechtělo, jsem připraven, v případě potřeby, vstoupit znovu do aktivní role. Takže jsem vlastně takový revolucionář v záloze :)
Teď ale k vám a ke kapele Už jsme doma (UJD). Jste frontmanem této kapely, co nového je u vás? Připravujete nějaké koncerty, natáčíte novou desku?
Loni pokřtili novou desku Kry na Špicberkách, to byl můj dlouholetý sen a vydařil se moc. Mezitím koncertujeme se stejnou intenzitou po republice, po Evropě a v zámoří. Teď se zrovna znova chystáme do Japonska, kde nám vyšly i nějaké desky a DVD. Nejčerstvějším počinem u nás je CD Pět ran do čepice, kde jsou písničky pro děti a jejich rodiče založené částečně na motivech ze seriálu Krysáci, ke kterému jsem dělal hudbu a spolupracoval na některých scénářích. Křtíme ho v divadle Archa v Praze 9. listopadu v rámci Arktického festivalu, který navazuje na naše špicberské dobrodružství.
Hrajeme stejnojmenné představení společně s divadlem Buchty a loutky už několik let, ale nahrát ty písně na CD se podařilo díky donátorům až teď. Začátkem příštího roku smícháme nahrávku UJD a Randyho (zpěváka skupiny The Residents), která by pak někdy v květnu měla vyjít pod názvem Moravian Meeting u rakouského vydavatelství Klanggalerie. Ten příští rok bude vůbec nabitý různými akcemi, protože budeme slavit 35. výročí. Co všechno to bude, se ale teprve zpracovává.
Přidat komentář