Nejspíš se vám vybaví jeho unikátní moderování předávání cen Českého lva a improvizace s Jaroslavem Duškem. Nebo znáte Martina Zbrožka jako hudebníka v kapele Melody Makers.
Narodil jste se v Teplicích, strávil jste tu dětství, studoval. Jaké máte na tuhle dobu vzpomínky?
Navzdory komunistickému režimu, jsem si žil úplně mazlivě v mazlivé rodince, sestavené ze samých mazlivých lidiček: racionální otec Ladislav s radostnou povahou, emocionální, intuitivní krásná matka Olga a senzační, inteligentní, oduševnělá, průzračně čistá bytost, rovněž oplývající bystrým smyslem pro humor, sestra Olga.
Takže jste měl láskyplné dětství…
V takové krásné společnosti, divíte se mi ještě? To bylo dětství! A k tomu všemu velmi záhy přišlo setkání s magickým světem hudby. Setkání s tehdejším ředitelem Lidové školy umění, panem Vlastimilem Musilem, který se mě ujal a začal se mnou muzicírovat. Sotva jsem ty housle i smyčec držel, už jsem se zmítal v opojných vlnách kouzla hudby. Hráli jsme spolu, on seděl u piana, na které vytvářel hudební doprovod a volal na mě během hry povzbuzující hesla: „polož se do toho.., víc.., a ještě víc.., a teď zase piano.., forte, nezrychlovat..!
To muselo být nádherné období.
Bylo to naprosto úžasné, oba jsme si to užívali. A to vše v nádherných Teplicích, ve městě ponořeném pod Krušnými horami, které ho lemují. Když jsme mohli, byli jsme na sjezdovkách okolo Bouřňáku. To byla přirozená kompenzace dlouhých hodin prosezených u houslí. Po osmé třídě na jazykové školy na Metelkově náměstí jsem vstoupil na konzervatoř, kde mě přijali bez zkoušek. Strašně jsem se na tento okamžik těšil a nemohl se dočkat. Najednou se vše hudební a umělecké umocnilo ve společnosti dětí, talentovaných osobností se stejným zaměřením. A začala druhá část mého dětství, dospívání a zase jen pohádka. Normalizační dril zde ustoupil trochu do pozadí za umělecké zájmy. Pořád naštěstí znamenalo více, jak hrajete na nástroj, než jak moc jste angažovaní. Neznamenalo to však, že by se nás ta lidská komedie nedotýkala, to ne. Naštěstí pro nás to však byla víc ta komedie, než opravdové drama. To se nám začalo vynořovat postupně s naším uvědoměním a vnímáním.
I období studií tedy byla pohoda…
Život to by nádherný. Hru na housle jsem studoval u andělsky hodné profesorky paní Jiřinky Dlouhé. Už na konci v prvního ročníku, to mi bylo sotva 15 let, jsem stál před Severočeskou filharmonií jako sólista. Hrál jsem tehdy houslový koncert e-moll F. Mendelssohna Bartholdyho. Všechno běželo docela rychle. V druhém ročníku jsem se začal seznamovat s jazzem a to mou dráhu sólového interpreta přece jen trochu zpomalilo. Karel Nygrýn, profesor češtiny, literatury a tělocviku nás stmeloval, jako úžasnou partu. Kolem něj jsme se scházeli, pořádali text appealy, hráli fotbal, zpívali jsme písně od Ježka, Voskovce, Wericha, přes Suchého, Šlitra až po nádherný folklór. Skládali jsme svoje písničky, bylo nám krásně. Nedivte se, v takové krásné společnosti.
Nic negativního ta doba nepřinášela?
Těch pár komunistů. Ano, někteří profesoři se k tomuto údělu bohužel sami rozhodli, pro nás pluli jen na jakémsi legračním nestabilním voru v čele se soudruhem ředitelem, ze kterého nás chtěli poučovat a vychovávat v duchu té politické frašky. My jsme z toho měli naštěstí jen legraci.
Vracíte se na sever Čech? Máte tu nějaké oblíbená místa?
Vracím se do Teplic neustále za svými rodiči a nikdy nezapomenu navštívit bývalého pana profesora Karla Nygrýna. Miluju celý tento kraj, Krušné hory jsou toho všeho důležitým přírodním monumentem. Rád si chodím s pejskama (máme dva) zaběhat kolem Doubravky. Celé Teplice mají velmi příjemnou atmosféru.
Těsně před 17. listopadem 1989 jste emigroval do západního Německa. Proč jste se k tomu rozhodl?
O tom, že nebudu chtít trávit většinu svého života dál v onom nemocném bývalém režimu, jsem se postupně rozhodoval asi od roku 1981. Na jedné straně už rozjetý život, na druhé straně vnímání toho, že to není život zdravý, pravdivý. Na jedné straně odhodlání odejít jinam, na druhé zase opuštění rodiny. Takto se to vše mlelo dokola. Už v roce 86 jsme měli koupený zájezd do rakouských Alp a zcela narovinu jsem o tom rodiče informoval. Nakonec jsme to tehdy museli vzdát. Byli jsme tím loučením emocionálně natolik vyčerpaní, že to prostě nešlo. Pak na to všichni zapomněli, ale my ne. To už jsem byl mladý tatínek, narodil se nám syn Dominik a jako rodina jsme přijali pozvání našich přátel z německého Wiesbadenu strávit konec prázdnin právě u nich. Nikdo z našeho okolí tehdy netušil, že to byl náš plán, protože už jsme byli rodina. Čekali jsme druhého chlapce, žili jsme si hezky. Já jsem vystupoval jako jazzový houslista. Vystupoval jsem v duu s Jaroslavem Duškem, jako divadlo Vizita jsme jezdili po celé republice a improvizovali. Tehdy jsme tu byli jediní, kdo jsme se této formě, disciplíně naplno věnovali.
Co vám tedy chybělo?
Co víc by člověk chtěl? Žili jsme vlastně tehdy docela svobodně uvnitř nesvobody. Tak jsme tu politickou nesvobodu tehdy opustili, protože jsme se nemuseli s nikým loučit, jelikož jsme to tentokrát raději nikomu neřekli. To jsme ale netušili, že se nám za pár měsíců povede osvobodit naši celou zem. To byla velká nádhera! A my chtěli domů. Ve svobodném doma jsme nikdy předtím nežili, chtěli jsme si to konečně užít. To co se postupně vyvíjelo, nezůstalo bohužel v tom nadějném světle, jak se to jevilo na začátku. Tehdy to byla velká síla! Já věřím, že na toto zlaté období ještě někdy, jako stát, jako společnost navážeme.
Je vám bližší hudba nebo herectví?
Cítím se být muzikantem. Tento druh nonverbálního vyjadřování je mi nejbližší. Možná i proto vyučuji na HAMU na katedře Nonverbálního divadla a to právě improvizaci. Ale to je zase herectví. Baví mě to bádat neustále nad tím, co to vlastně ta divadelní improvizace je, odkud se bere ten zdroj kreativity. Mám to dost provázané, společný jev je na tom právě ta kreativita, možnost tvořit, to je pro mě neustálý pohyb, tvoření.
Hrál jste i v Melody Makers pana Havelky. Jak na to období vzpomínáte?
V bandu Ondřeje Havelky jsem hrál od založení. Pak jsem měl asi sedmiletou pauzu, v té době jsem vystupoval s divadlem Vizita Jaroslava Duška. Taky jsem někdy sám a někdy spolu s Jaroslavem moderovali slavnostní předávání Českých lvů. No a po sedmi letech jsem se vrátil do bandu Melody Makers a působím zde dodnes.
Jak se vám předávání cen moderovalo? Moderujete stále, cítíte se v této úloze dobře?
V těch dobách měly tyto slavnostní večery ještě úplně odlišný ráz. Bylo to komponováno s větší nadsázkou, byl to víc humor, než seriózní slavnostní večer. Pro mě to bylo adekvátní pro tu naši, ač malinkou, tak přece jen originální zemičku. Trochu si jen s úsměvem hrát na velký ceremoniál předávání Oskarů. Tak se mi to líbilo, tak jsem to vnímal. Naši filmaři to chtěli pojmout více seriózně, domluvili se s panem Vachlerem, že to bude v jiné režii a v jiném, více seriózním prostoru. Ale ta přemíra serióznosti v této oblasti je pro naši zemičku, myslím, jen trochu na škodu. Málokdo je ochoten ze sebe si někdy nechat udělat srandu. Toť pouze můj subjektivní názor.
Ale moderuji stále. Stává se, že si někdo vzpomene, a vyžádá si mně. To bývá příjemné, protože v tu chvíli klient ví, co ode mne má čekat, nebo si o to, co chtějí od moderátora, přímo řeknou. Většinou si to užívám, protože to nedělám denně.
A co film? Točíte nějaký? Máte nějaké nabídky?
Nabídek na film se mi zrovna moc nehromadí, tu a tam něco, ale nic zásadního. Jestli má něco přijít, bude to určitě velmi příjemné, v to věřím. V ten čas před omezeními kvůli koronaviru jsem se zamýšlel nad možností natočit film, který byl vytvořen formou improvizace. Začali jsme se scházet s malým filmovým štábem a bavili jsme se úvahami nad tímto nelehkým úkolem. Při posledním setkání 10. března jsme dospěli k názoru, že abychom se posunuli dál, musíme vzít kameru a jít prostě točit první záběry. A to už jsme právě nemohli realizovat…
Při čem ještě vás zastihla koronavirová opatření?
Ještě 9. března jsme vesele improvizovali na Dobešce s Milostným trojúhelníkem, kdežto následující den už bylo vše zrušeno. Od tohoto momentu jsme publikum, jako takové, z pódia do teď neviděli.
Ještě pár dní jsme se dál scházeli v divadle Abc, kde jsme pokračovali ve zkoušení nové hry „Zítra swing bude zníti všude“. Postupně se snižovala čísla omezující setkávání lidí, až nastal zákaz úplný, tak jsme byli nuceni všeho zanechat. Nastalo to zvláštní vákuum, ve kterém jsme se všichni svorně naprosto poprvé ocitli.
A co děláte v současné době?
Jsem doma s desetiletým synem Tondou, pomáhám mu se školou a hlavně spolu hrajeme na housličky. Žijeme ještě s dvěma psy třicet kilometrů od Prahy v lůně přírody přívětivého, benešovského kraje. Samozřejmě došlo tedy i na práce kolem zahrady a domu. A začali jsme i spolu svorně i běhat, společně s pejskama po místních loukách a vůbec užívat si daleko více společného života v této podivné, světové atmosféře.
Takže na tomto období nacházíte něco pozitivního?
Napadá mě, že se něco takového mělo asi stát, najednou se vše takhle zastavilo. Zdá se mi, že se naše civilizace řítí ve své vytrvalé setrvačnosti do nevyhnutelné stagnace. Pokud nenajdeme společnou řeč s přírodou samotnou, uštveme se ve jménu světového businessu a vše živé zahubíme. Příroda, naše matka Země volá o pomoc a my to volání přecházíme se sobeckou mylnou jistotou, že se to všechno nějak určitě vyřeší. Vše se najednou muselo zastavit a ukazuje se, že pro samotnou přírodu je to to nejlepší co se mohlo stát. Ona si teď konečně po dlouhých letech mohla aspoň na chvíli vydechnout.
Prozradíte nám nějaké vaše plány do budoucna?
Chystám nový projekt, který by měl připomenout pány Voskovce a Wericha, název tohoto počinu bude Odpoutané divadlo, jádrem bude opět improvizace, protože právě V+W rovněž rádi improvizovali. Jsem v jednání s Městskými divadly pražskými, potažmo s divadlem Abc, kde právě Osvobozené divadlo působilo.
Přidat komentář