Skladatel a dirigent Hudby Hradní stráže a Policie České republiky Jan Zástěra, je pro Tepličany známý především svým působením v souboru Collegium hortense a také z Trautzlovy umělecké společnosti. Věnuje se duchovní i světské hudbě a je držitelem mnoha ocenění. Letos získal Cenu hejtmana Ústeckého kraje v oblasti kultury.
Jak vzpomínáte na dětství a mládí v Oseku a v Teplicích?
Často, rád a s nostalgií. Když je člověk v mládí obklopen krásnými věcmi a harmonickým prostředím, odnese si do života sklony ke spokojenosti, optimismu a radostnému pohledu na svět. Za to jsem opravdu velmi vděčný. Většinu času jsem trávil v krásné přírodě nad Osekem nebo mezi inspirativními zdmi zdejšího kláštera. Zde je člověk obklopen tím nejkrásnějším a nejkvalitnějším, co vytvořilo gotické a barokní umění. Myslím, že mě právě tohle přivedlo k určité vnímavosti a citlivosti, z které těžím dodnes.
Vystudoval jste teplické gymnázium. Už tam jste směřoval k hudbě?
Až na gymnáziu ve mně uzrála myšlenka, že bych se hudbě mohl věnovat nejenom jako zálibě. Ono prostředí gymnázia bylo také nesmírně podnětné. Rozmýšlel jsem se mezi historií, dějinami umění, teologií, ale hudba nakonec, ale vlastně jenom o malý kousek převážila. Od dětství jsem chodil do ZUŠ, hrál po kostelích na varhany a také něco málo skládal. Na gymnáziu jsme pak dali dohromady malý sbor a orchestr a s ním uvedli jednu z mých větších kompozic. Byl to nesmírně krásný zážitek vystavět celou tu věc od první noty na papíře až po provedení na prknech Krušnohorského divadla. Mezi spolužáky se to potkalo s úspěchem a tato zkušenost asi nakonec rozhodla.
Na Karlově univerzitě jste studoval sbormistrovství a na Týnské škole chrámovou hudbu. Nyní jste dirigent Hudby Hradní stráže a Policie ČR, ale lidé z Teplicka vás především znají z Brixiho souboru, ze souboru Collegium hortense a také z Trautzlovy umělecké společnosti. Jak jde dohromady duchovní a vojenská hudba?
Ačkoliv to na první pohled nevypadá, tak si jsou obě prostředí vcelku podobná. S orchestrem hrajeme na Hradě při nejrůznějších ceremoniálech, v kterých panuje přísný řád, a úplně stejně je to v liturgii. Hudba i zde podtrhuje charakter daného okamžiku, například umocňuje jeho slavnostní atmosféru, a také se řídí přesným liturgickým řádem. Pokud jde o hudbu provozovanou koncertně, tak je to všude stejné. Vždy je třeba najít vhodný repertoár ke konkrétní příležitosti, pro konkrétní publikum a kvalitně ho zahrát. Pak je možné směřovat k úspěchu a funguje to tak ve všech žánrech a hudebních branžích.
Dá se říct, že raději skládáte nebo dirigujete?
Vlastně se to říct dá – raději píšu. Jsou to pro mě sice spojité nádoby, protože často diriguju vlastní věci, ale myslím, že jako skladatel dovedu pronikat mnohem hlouběji – ať do sebe, nebo do podstaty hudby jako takové. A proto také za svoje poslání považuju spíše kompozici než výkonné, interpretační umění. Ono ale bohužel platí, co si člověk neudělá sám… Takže se často musím chopit taktovky a postarat se i o to, aby se má hudba dostala k posluchačům.
Vaše vlastní tvorba je hodně navázaná na Podkrušnohoří. Jaký máte k regionu vztah?
Tak přirozeně více než vřelý. Jinak bych se k němu v tvorbě tolik neobracel a ani v něm nenacházel tolik inspirace a podnětů. Žijeme v regionu, který překypuje zajímavou historií a opravdu mimořádným kulturním dědictvím. Snažím se svou tvorbou navazovat, přibližovat některá zapadlá témata anebo se obracet ke zdejší přírodě. Například letos v září jsme nahráli se Severočeskou filharmonií symfonickou báseň Saltus Taranis, inspirovanou Českým středohořím. Ten počin mě pobídnul, abych se hned pustil do práce na další partituře, věnované naopak Krušným horám.
Píšete i na objednávku?
Velká část toho, co píšu, vzniká na vrub nějakého impulzu z vnějšku. Jsou to různá výročí, často zadání od různých kulturních institucí nebo osobností. Ale čas osvícených mecenášů, kteří by podporovali vznik umění tím způsobem, že by skladateli dopřáli rok nerušeně tvořit a nestarat se o to, co bude jíst, je bohužel už dávno pryč. Takže je to většinou souboj mezi tvořivostí a praktickým, všedním provozem.
Jste držitelem několika uměleckých cen. Jsou odměnou za vaši práci? Jaké ceny si vážíte nejvíce?
Je to samozřejmě milé, když si někdo všimne, že něco děláte. A ještě sympatičtější je, když to nějak ocení. Vážím si jakéhokoliv projevu uznání, které je často jediným povzbuzením. Ale samozřejmě žádná cena asi není pro jakéhokoliv umělce důvodem k tomu, aby tvořil. Tou správnou motivací je především kontakt s publikem, s konkrétním člověkem, možnost ho oslovit, předat mu impulz, obohatit ho o nový pocit, myšlenku. Anebo mu jen tak obyčejně zpříjemnit den.
Loni jste napsal pro českou národní pouť do Vatikánu liturgické dílo „Římské mše“, které jste osobně dirigoval. Jak na to vzpomínáte?
Celá ta akce znamenala pro všechny hudebníky a organizační tým obrovské vypětí sil. Cestě do Říma navíc předcházela série koncertů po České republice a celá řada zkoušek a příprav. Myslím, že se spousta z nás dostala na hranici svých fyzických možností. Všem zúčastněným ale byla odměnou krásná zpětná vazba od tisíců nadšených poutníků. Stejně jako pocit hrdosti, když hudbou a zpěvem rozechvějete prostor nejvýznamnějších chrámů světa a dalších posvátných míst. A neméně důležité bylo i to, že celý soubor, který čítal na dvě stovky zpěváků a hudebníků, vytvořil skvělou partu. Každá volná chvilka se spontánně vyplnila zábavou, humorem, tou nejlepší možnou pospolitostí, dobrým jídlem, pitím. Vlastně myslím, že je to nakonec pro všechny zážitek na celý život.
Letos se kvůli pandemii koronaviru příliš vystupovat nedá, ale Trautzlově umělecké společnosti vyšlo CD. Přiblížíte nám ho?
Trautzlova umělecká společnost má na svém kontě už skoro dvacítku publikací. A je pravda, že letos je natáčení a vydávání hudby skoro jediná cesta k posluchači. Naše poslední nahrávka je toho bohužel příkladem. Letošní výročí 800 let od narození Zdislavy z Lemberka jsme chtěli oslavit sérií koncertů s novou kantátou “Já vládnu pouze láskou”, kterou jsme k této příležitosti napsali s kolegou Jendou Matouškem. Zároveň měl na základě této hudby vzniknout krátký film v produkci TV Noe. Bohužel všechno kvůli situaci kolem pandemie bylo zrušeno nebo přesunuto. Jediné, co se podařilo letos, je vydat CD s touto kantátou. Díky tomu si ji každý, kdo bude mít zájem, může poslechnout. Nezávisle na jakýchkoliv opatřeních a restrikcích.
Kdyby nebyl ochromen kulturní život, co byste dělal v tomto adventním čase?
Advent je čas, kdy by se člověk měl ztišit, udělat si prostor k přemýšlení a sám na sebe. Myslím, že letos k tomu budeme mít příležitost úplně všichni, výjimečně i hudebníci. Ti to totiž právě před Vánocemi mívají každý rok nejnáročnější. Já osobně jezdím z jednoho místa na druhé po celé republice, koncertujeme s orchestrem i se sborem, do toho spousta společenských akcí. Letos nás ovšem čeká jediný koncert, který bude navíc pouze v komorní sestavě, bez živého publika, pouze streamovaný. Ale i tak si myslím, že si ho hodně užijeme. Totiž pro všechny z nás, co se tam potkáme, to bude po dlouhé době jediný kontakt s živou hudbou. Tak to bude velká radost a povzbuzení v této poněkud posmutnělé době.
Přidat komentář