Čtvrtstoletí je už violoncellistka Olga Baroš součástí teplické Severočeské filharmonie. Do České republiky přišla v devadesátých letech z moldavského Tiraspolu, když následovala svého tehdejšího manžela do orchestru Severočeského divadla.
Odkdy se věnujete hudbě? Kdo vás k ní přivedl?
Na violoncello hraji od svých 8 let. Vzpomínám si, jak na hodinu hudební výchovy na základní škole přišla má budoucí učitelka hudby, lidsky krásná žena, která hledala hudebně nadané děti. Byla jsem tehdy vybrána, výborně dopadly i zkoušky a o mém dalším směřování bylo v podstatě rozhodnuto. Pamatuji si ale, s jakými obavami jsem se pak vracela domů, neboť tehdy má nemocná maminka o ničem nevěděla a mé rozhodnutí ji hodně překvapilo. Jako dítě jsem ji ale přesvědčila, že o hru na violoncello hodně stojím. Pak se můj život intenzivně propojil s mou učitelkou, která mne velmi ovlivnila nejenom po hudební stránce. Byla krásným člověkem, žila hudbou a dala mi do života hodně rad, na které jsem pak vzpomínala i při dalším studiu hry na violoncello na konzervatoři a dále na Hudební akademii v běloruském Minsku.
Jak náročné bylo přesunout se z Tiraspolu na sever Čech?
Byla jsem krátce po absolutoriu akademie, měla jsem ročního syna, neuměla jazyk a byla zde poprvé v životě. Začátky opravdu nebyly jednoduché, ale měla jsem štěstí na lidi kolem mne. Po třech letech v ústeckém divadle jsem se dostala do Severočeské filharmonie. Bylo to v době lázeňských oslav a Teplice mne jako město učarovaly. Pracovně to pro mne bylo zajímavé, neboť jsem změnila repertoár a s filharmonií začala hrát velké symfonické koncerty, což je pro hráče důležité. A protože jak se říká, muzikant vnímá ušima, velice rychle jsem se začala seznamovat s češtinou, poznávala lidi a zvykla si tu.
Přeci jen ruská a česká hudební škola se od sebe liší. Byly nějaké rozdíly, na které jste si tady musela zvykat?
Ruská škola je, dá-li se to tak říct, těžká a neústupná. Buď hraj, nebo jdi pryč. Věnovat se hudbě neznamená ale jen zahrát noty, člověk do toho musí dát všechno. Dodnes jsem sama na sebe přísná a snažím se na sobě stále pracovat. V Čechách jsem poznala spoustu výborných hráčů s českou školou. Poctivá práce je všude stejná, je to hodně o lidech. Například tady v Teplicích máme skvělou Květu Hasilovou, pod jejíma rukama vyrůstají hudební lídři, jako třeba houslista Milan Al-Ashab.
Dnes už je z Vás tedy Tepličanka?
Jsem především součástí filharmonie. Je to takový unikát, protože lidé v orchestru se samozřejmě mění, ale zase ne tak často. Hrajeme společně v Teplicích, jezdíme na zájezdy po celém světě, vnímám to tak, že reprezentuji orchestr. Ne ale já sama, všichni dohromady, jsme taková komunita. Jsme také propojeni i s Teplicemi, protože lidé nás znají a poznávají, když jdeme po městě.
A po těch letech, cítíte se v Teplicích jako doma? A co jazyk?
Nepřipadám si tu jako cizinka i přesto, že mne dodnes ještě po těch pětadvaceti letech dokáže potrápit třeba čeština. Je to neuvěřitelně kreativní řeč, kde stačí ve slovech zaměnit čárky a háčky a už je vše jinak. Mimo jiné tak k lékaři dodnes chodím na preventivní přehlídku a vařím skopičí maso (smích).
Když mluvíte o práci v orchestru, jak prožíváte tuto dobu, kdy není možné koncertovat před publikem?
V podstatě jsem ve svém životě nikdy nezažila takovou pauzu. Snažím se ale brát věci tak, jak jsou a hledat na nich to dobré. Určité zvolnění mi pomohlo po zdravotní stránce, věnovala jsem sama sobě, i když nakonec zavřeli i masáže, které jako hráči potřebujeme.
Jak trávíte volný čas?
Miluji květiny, vyrábím si svoje krémy a olejíčky, které pomáhají nejenom mne. Hudební život mi ale chybí. Když vidím oči lidí, jak se dívají a tleskají, spoluhráče a dirigenta, je to propojení, které se nedá nahradit. I tak jsem ale ráda, že v této době hrajeme alespoň tak, jak situace dovoluje. Je to pro nás také nová zkušenost, neboť záznam koncertu na internetu nám dovoluje se k výkonu zpětně vrátit a zhodnotit si ho.
Klasická hudba je tedy to, co kompletně naplňuje váš život?
Vystudovala jsem hru na klasický hudební nástroj a jsem vděčná, že se violoncellu mohu věnovat profesionálně. Pravdou ale je, že doma teď také poslouchám jazz a to nejenom proto, že jsem se nedávno vdala a mým mužem se stala jazzová legenda, trumpetista Julius Baroš. Příležitostné ticho vyplňuje i smích mého ročního vnoučka Artura, kterého si moc užívám. Už se ale také dost těším na naše teplické publikum. Hudba je mojí součástí, díky ní si utvářím pohled na život. Jak říká moje maminka, na světě jsme pro lidi a tím se snažím řídit.
Začíná se blýskat na lepší časy. Pozvete nás na nějaký koncert filharmonie? Třeba pod širým nebem.
Uvidíme, jakým směrem se bude situace vyvíjet. V těchto dnech se připravuje 56. Ročník Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena, kde se filharmonie několikrát představí, i když stále v režimu on -line koncertů. S posluchači bychom se živě mohli potkat v rámci letních koncertů, které jsou v plánu v Zahradním domě v Teplicích stejně jako v loňském roce.
Přidat komentář