Rodák ze slovenské Nitry Zdenko Frťala je s lázeňským městem spjatý už od roku 1994. Kromě toho, že za skláře osm let hrát, tak v klubu působil i jako trenér. Teď ke žlutomodrým nastoupil do pozice šéftrenéra mládeže, které chce ukázat realitu fotbalového života.
Kdo vás k fotbalu dovedl? Kde jste začínal?
K fotbalu jsem se dostal přirozeně, jako dítě. Na sídlišti, kde jsme měli spoustu sportovních aktivit. A organizovaně jsem pak začal v deseti letech. To jsem pravidelně trénoval v Hlohovci, tam byl fotbalový klub TJ Slovan Slovakofarma Hlohovec. Takže tady jsem začal pak hrát.
Dělal jste v dětství i jiné sporty?
Dělal jsem skoro všechny sporty, jako hodně dětí v té době. A mám takový dětský úspěch, který asi málokdo ví, ale byl jsem mistrem Trnavského kraje starších žáků v hodu oštěpem (smích).
Kdy jste se rozhodl, že se fotbalu budete věnovat profesionálně?
Myslím si, že to bylo ve čtrnácti letech, když jsem přestoupil do Spartaku Trnava, což byl vlastně klub nejen mého srdce, ale celého toho regionu. Protože to je na Slovensku historicky nejznámější klub. A tím, že jsem tady do toho kolosu vstoupil, tak tam jsem tak začal mít prvotní myšlenky, že bych se tím fotbalem jednou chtěl živit.
Zmiňujete Slovensko. Pocházíte z Nitry, ale v Teplicích od roku 1994 žijete. Co vás na sever Čech přivedlo?
Bylo to rozhodnutí opustit klub mého srdce, protože jsem cítil, že se to ubírá špatným směrem a já jsem se tam nechtěl trápit. Takže jsem chtěl částečně změnu prostředí.
Více než osm jste i jako hráč hájil klubové barvy. Jaký je návrat po letech na Stínadla?
Já se vlastně do Teplic vracím podruhé. Poprvé to bylo do pozice asistenta trenéra Plíška. A teď jako šéftrenér mládeže. Pocity jsou příjemný. Předtím to bylo v dospělém fotbale, ale teď jsem součástí mládežnické kopané v Teplicích. Vím, do jakého prostředí jsem přišel. Určitě se tu nějaké věci změnily, některé věci zůstaly stejné, jako když jsem odcházel. Ta doba tak hrozně uplynula, že mi to přijde, že jsem tady nebyl možná týden, i když je to už deset let.
Co vlastně říkáte na výsledky teplického klubu. Dá se srovnat klub, který jste před lety opustil, s tím, do kterého jste nastoupil?
Já jsem to částečně naznačil, že hodně věcí se tady změnilo, hodně zůstalo stejných. Ale co se týče aktuálního postavení klubu v očích fotbalové, ale i teplické veřejnosti, tak trošku ztrácí lesk. Ale já věřím, že je to jenom takové období, kterým si prošly stovky, tisíce klubů ve světě. Takže to je možná i součást nějaké situace, která je daná, těch faktorů může být spousta.
Může za to třeba i nynější období, kolem pandemie koronaviru?
To si nemyslím, protože korona postihla všechny. Každý na to reagoval jinak, ale vymlouvat se na koronavirus, že je ta situace tady taková jaká je, tak to si nemyslím, že by bylo správně.
A v čem tedy podle vás teplický fotbal pokulhává?
Já si myslím, že mi nepřísluší tyhle věci hodnotit. Každopádně věřím, že spoustu věcí si všichni uvědomujeme, spoustu věcí jde ještě zachránit, ale zároveň je to už stav takové mobilizace. Což jsme kdysi říkávali v některých klubech, kde jsem byl, a nedařilo se, tak jsme vyhlásili stav mobilizace. To znamená, že by všichni měli napnout síly a všechny své schopnosti a ten potenciál, který tady je, ať už v trenérech, funkcionářích, ale hlavně v hráčích. Aby si uvědomili, že ten klub má nějakou historii, má ji bohatou a i když je momentálně teplický fanoušek smutný, tak věříme, že ta doba se blíží, kdy mu začneme všichni dělat radost.
Jako trenér hradeckých fotbalistů jste tým dovedl do nejvyšší soutěže. Jak se zrodilo angažmá u teplické fotbalové mládeže?
My jsme byli s Teplicemi v kontaktu asi dva roky, kdy to mělo nějaký vývoj, ať už ve vztahu k Áčku, tak ve vztahu k mládeži, to šlo o neformální diskuze. V Teplicích všechny znám, ať už osobně nebo tak, že jsme se potkávali. Nikdy jsem se nevyjadřoval způsobem, jak bych to dělal já nebo, jak by se to mělo dělat, protože jsem dovnitř těch starostí neviděl, neviděl jsem do interních věcí, takže to mi nikdy nepříslušelo. Teď, když už jsem součástí klubu, tak můžu ovlivnit věci, co se týče mládežnické kopané, pro kterou jsme se pak po diskuzích rozhodli. Moje kroky se budou ubírat v mládežnické sekci, kde chceme nastavit hlavně týmy trenérů, které budou vychovávat budoucí generace teplického fotbalu.
A není to pro vás krok zpátky v kariéře?
Tak já jsem s myšlenkou jít k mládeži koketoval už před třemi lety, kdy jsem byl jen krůček před podpisem akademie v Českých Budějovicích. To jsem byl osloven lidmi z fotbalového svazu, kteří hledali šéftrenéry mládeže. A já se už delší dobou zabývám myšlenkou připravenosti mladých hráčů, kteří vstupují do dospělého fotbalu. A tohle bylo vlastně vyústění toho všeho. Jedna věc je o tom mluvit, ale druhá věc je se spolupodílet. To byla ta moje myšlenka…když máš možnost to nějak ovlivnit, tak si to pojď zkusit. A to nemluvím o tom, že to vnímám jak po trenérské, tak po manažerské stránce, tak, že to rozšíří můj obzor slova fotbal a věcí s tím spojených.
Jste na novém postu v klubu chvíli. Jaké to je?
Tak je to něco nového, protože je tam spousta organizačních věcí s tím spojených. A protože mám na starosti pět kategorií, tak trénování samotnému se zatím věnuji opravdu minimálně. Potřebujeme tady nastavit spoustu věcí, co se týče hracích ploch, co se týče personálního obsazení, co se týče realizačního týmu. Podobné problémy má víceméně 80% českých klubů, takže to se netýká jen Teplic. Pevně věřím, že propojení s regionálními kluby bude mít nějaký vývoj, ale nikdo si nemůže myslet, že během půl roku nebo mým příchodem se to tu změní ze dne na den. Je to prostě dlouhá cesta.
Klub roky řeší stavbu tréninkového centra. Je to podle vás důležité?
Jednoznačně je to to nejdůležitější. S tímto problémem se teplický klub potýká dlouhodobě. Už se to před lety nějak řešilo, už se někam posouvalo a mělo to vývoj, ale uteklo sedmadvacet let, co žiju v Teplicích a zatím se nenašel způsob řešení, aby se vybojovalo něco pro fotbalovou mládež. Něco, kde budou mít svoji identitu, kde budou mít zázemí. O to složitější je to, ale nejen pro Teplice, ale pro ty možnosti, které v českém fotbalu jsou. Měl jsem možnost vidět zázemí pro mladé fotbalisty v Drážďanech a oni tam mají 16 tréninkových hřišť, tak je to v našem reálném světě nedostižitelné, ale my bychom byli rádi, abychom našli nějaké zázemí, kdy bychom měli možnost dvou tří hřišť. Protože bez toho to nejde.
Je těžké vychovávat nové fotbalové talenty?
Já vždy říkám, že je to tak těžké, jaké si to uděláme, ale samozřejmě každá generace měla něco svého. Nějaké plusy, nějaké minusy. Já jsem se vždy snažil, i když jsem trénoval dospělé hráče, pochopit starosti těch mladých, vnímat co prožívají, co je tíží, kde se dá co zlepšit, naslouchat jim. Hodně si zakládám na komunikaci. I když komunikace s fotbalovou mládeží je zase něco nového. Někdo říká, jak jsou pod vlivem rodičů, agentů…těch lidí, kterým naslouchají, je kolem nich spousta. A já se jim snažím poradit, aby věřili především sami sobě, a pak aby si našli dva, tři lidi, kteří to s nimi myslí dobře a aby nevěřili slibům, protože svět fotbalu je tak pomíjivý. Snažím jim ukázat realitu, aby nežili jen v tom růžovém světě, že je to jen jednoduché a příjemné. Je to právě naopak. Čím dřív pochopí ty nepříjemné věci a čím dřív se naučí s tím problémem pracovat, tím líp to bude pro všechny.
Je to teď jiné než za vašich „mladých let“?
Začínal jsem v sedmnácti, a když to srovnám, tak my jsme nebyli ovlivňováni medii, bulvárem, závistí a tím, co teď má vývoj. Ať už ekonomický, tak i v možnostech, že dalo chodit do jiných fotbalových destinací. Do toho pak vstoupili agenti. Od toho všeho my jsme byli odproštěni a fotbalem jsme se bavili. Fakt se vším všudy. Pro nás byla čest hrát s hráči, kteří pro nás na československé poměry byli idoly. Teď mají hráči různé vzory, ale z nich si málo vezmou. My si brali z těch nejbližších. Tato generace se vidí hned ve velkoklubech, ale málokdo je schopen pochopit, co všechno to obnáší. A my se budem snažit to těm klukům nastavit a vysvětlit, že to vůbec není jednoduché. Vždy je něco za něco.
Takže je vaším posláním vychovávat kvalitní hráče pro A mužstvo?
Většina klubů má takovou filozofii hrát s vlastními odchovanci, ale pak jsou další faktory, které to shodí ze stolu, protože najednou se zjistí, že ty konkurence schopné talenty nemají. A hledají jiné zdroje. V tom jsou takové vlny. Byla fáze balkánských hráčů, pak hráči z Afriky. Tady je ale náročná adaptace, jazykové vybavení. Za mě je důležité nastavení určitých principů, zásad a pravidel, která by se měla dodržovat a věřit v ně. Protože když se to dělá jednou tak, jednou tak, tak se v tom ztrácí smysl fotbalu a výchovy talentů.
Zmínil jste, že zatím nemáte moc čas trénovat. Chcete se podílet na trénincích?
Jednoznačně. Jako jednou ze součástí této aktuální pozice, je abych se i aktivně zapojil do tréninkových jednotek. Věřím tomu, že už brzy mít možnost svůj čas věnovat aktivnímu trénování.
Máte čas i na jiné koníčky než je sport?
Celý život máme psy, takže co se týče vyčištění hlavy, tak to je ten nejlepší způsob. Procházky a ty psí oči, které si vás získají, ať jste v jakémkoli rozpoložení. Také čtu, mám rád životopisy, jak sportovců, tak významných lidí. A rád houbařím. A samozřejmostí je rodina, jsem teď čerstvě dědečkem.
Takže byl impulsem k návratu i fakt, že v Teplicích žije vaše rodina?
To byl asi nejdůležitější faktor. Najednou jsem si uvědomil, že jsem byl mimo domov deset let. Jsou tu věci, které člověk v rámci povolání obětuje, ale ta rodina byla pro mě vždy základ všeho, čeho se mi podařilo dosáhnout. Úspěchy jsou pomíjivé, ale rodina byla ta, co mi umožnila se věnovat tomu, co mám rád. A teď jim to chci vrátit. Nevím, jak dlouho tak budu nastavený, ale slíbil jsem, že určitý čas tady budu. Určitě bych byl rád, kdyby se tady ta moje kariéra, která doufám, bude ještě dlouhá, ukončila právě tady v Teplicích. Ale ta naše profese je tak nevyzpytatelná, že nikdy nevíte, co se stane.
V Teplicích jste míval hospodu. Neplánujete zase něco takového?
Tak zrovna práce v tomto oboru byla jedna z těch, kdy jsem si řekl, touto cestou asi nikdy nepůjdeš (smích), protože člověk má k něčemu geny a já si to chtěl vyzkoušet. V době, kdy už se blížil konec mojí aktivní kariéry.Hospoda nebyla moje, ale mých kamarádů ze Slovenska. A já jsem jim o to staral, dělal jsem provozního. Trvalo to krátce a já si řekl, že stačilo.
Přidat komentář