V lázeňské metropoli Ústeckého krajeprobíhá netradiční výstava, při které vám potečou slzy smíchu. Listopad v teplickém muzeu patří přehlídce židovských anekdot z pera zdejšího rodáka Jiřího Šimona. Nejde o prvoplánové fóry, nýbrž krátké příběhy s ponaučením, při kterých se musí přemýšlet.
Jak vznikl nápad uspořádat výstavu kreslených židovských anekdot v Teplicích?
S nápadem uspořádat tuto výstavu přišel můj tchán, violoncellista, bývalý člen Severočeské filharmonie Teplice a velký milovník, znalec a výborný vypravěč židovských anekdot Pavel Kirs. On s touto myšlenkou seznámil pana Roberta Appela ze spolku Ulpan Teplice. Pan Appel souhlasil s organizací výstavy v rámci tradičních Dnů židovské kultury.
Na co se návštěvníci výstavy mohou těšit?
Především na osmačtyřicet ilustrovaných anekdot. Ilustrace, které budou na výstavě k vidění, jsem původně tvořil pro tiskovou reprodukci. Černobílé pérovky jsem obarvoval v počítači tak, aby mohly být tištěny dvěma barvami. Pro výstavu jsem tedy musel zvolit opačný postup přípravy. Z digitálních dat jsem znovu překresloval a ručně koloroval každý vtip tak, aby vznikl originál. V muzejní instalaci navíc kromě anekdot v klasických rámečcích chystám ještě několik překvapení.
Proč zrovna židovské anekdoty?
Neboť to nejsou jen prvoplánové vtipy. Většinou je to krátký příběh s ponaučením, do kterého je jakoby mimoděk schována léty prověřená moudrost. Kdo chce židovskou anekdotu pochopit a zasmát se jí, musí ji tak trochu domyslet. Odměnou za přemýšlení a domyšlení je smích. Je to humor pro přemýšlivé lidi.
Pro přemýšlivé lidi?
Zní to dost pateticky. Ale lidé lační po příbězích. Zábavní průmysl jich teď chrlí stovky. Často jsou to ale jen kompenzační fantazie, které nemají pevnou kotvu ve skutečnosti. Pokulhávající obsah nahrazuje opulentní vizuál. Příběhy pak létají v sociálním vzduchoprázdnu a my jim těžko můžeme přisoudit nějaký smysl, neboť nevíme, jak jejich poselství aplikovat v našich vlastních životech. Čím zářivější svět máme v představách, tím nudnější a šedší se zdá ten skutečný. Přijmout a žít život se všemi jeho klady a zápory je velikým prozřením. Ani židovská anekdota nemá vždy veselý konec. Ale lidé se rádi smějí tragédiím. Zlehčí tím tak tíhu dané události. Chudák od boháče nic nedostane, podvodník zvítězí, a smrt si vybírá svou daň. Ale židovská anekdota z toho dokáže udělat legraci. A tím nemyslím posměch. Spíš takový ten vědoucí úsměv, u kterého si řeknete: „Tak život chodí.“
Můžete dát příklad? Nějakou anekdotu.
Mám rád minimalismus, takže má oblíbená je: „Proč vy Židé na všechno odpovídáte otázkou?“ „ A proč bychom nemohli?“
Je to Váš první počin s židovskými anekdotami?
Nejprve vyšla v letech 2015-2017, nebo abych byl přesnější dle židovského letopočtu 5775-5778, série kalendářů. Na každé stránce byla kreslená židovská anekdota a kalendář byl unikátní právě v tom, že obsahoval jak křesťanské, tak židovské kalendárium. Na levé straně byla čísla dní křesťanského měsíce, a vpravo čísla dní měsíce židovského, protože tato čísla se neshodují. V kalendářích byly pochopitelně vyznačeny svátky obou náboženství. Výběrem z těchto kalendářů pak byla kniha s názvem „Ilustrované židovské anekdoty: Ale já už jsem přispěl“. Tu vydalo nakladatelství Grada a naleznete v ní většinu ilustrací, které lze na výstavě spatřit. Knihu si budou lidé moci také zakoupit v teplickém Muzeu po dobu konání výstavy.
„Převezu vás přes Tiberiadské jezero, ale bude to stát sto dolarů.“
„Zbláznil jste se? Takových peněz!“
„Ale pánové, toto je slavné jezero a náš Pán Ježíš Kristus ho přešel po hladině.“„Ani se nedivím, jestli po něm chtěli tolik za převoz.“
Jde o vaši první výstavu? Budou mít možnost shlédnout tuto výstavu i lidé v jiných městech?
Pokud nepočítám účast na pár undergroundových akcích, pak je toto má první oficiální výstava. Uvidím, jaký budou mít anekdoty ohlas, a pak se samozřejmě pokusím oslovit i další výstavní prostory.
Kdy a kde budou vaše anekdoty k vidění?
Výstavu pořádá v teplickém muzeu Spolek Ulpan Teplice v rámci Dnů židovské kultury a potrvá do 28. listopadu.
Jak jste se vlastně dostal ke kreslení?
Jsem produkt populární kultury. Obrazy na mne útočily již od dětství skrz televizi, knižní ilustrace a komiksy. Ten vysněný svět, kde dobro vítězí nad zlem, byl pro malého podivína, jakým jsem bezesporu byl, zářivým únikem z drsné reality předměstských betonových sídlišť. Později jsem samozřejmě poznal, že skutečnost je daleko komplikovanější, ale ta touha vyjadřovat se obrazem mi zůstala.
Máte nějaké vzory mezi ilustrátory?
Vydal jsem vlastním nákladem tři další knihy. V nich drnkám na trochu drsnější notu humoru. Pozorný čtenář v nich najde inspiraci mými velkými oblíbenci. Jsou to bezskrupulózní Islanďan Hugleikur Dagsson, podivínský Američan Edward Gorey a potměšilý Brit Edward Lear. Líbí se mi také strohý styl Američana Mikea Mignoly, nebo naopak francouzští kreslíři Moebius se svou epickou fantastičností, či Nicolas de Crécy a jeho pokřivenost. Z českých luhů a hájů si velice cením práce současných kreslířů Jiřího Gruse a Nikkarina. A samozřejmě nestora české ilustrované anekdoty Vladimíra Renčína.
Postavičky Vašich obrázků jsou originální a nezaměnitelné. Jak jste přišel na tento typ?
Na to člověk nepřijde. Styl můžeme neustále zdokonalovat a pilovat, ale ten základ si nevymyslíte. Je pošetilost, aby se ryba učila lézt na stromy nebo opice dýchat pod vodou. Je potřeba objevit svůj pravý potenciál, plně si ho uvědomit a začít na něm pracovat. Každý má talent na něco jiného a je na každém z nás, jestli ho plně využije nebo ne.
Je kreslení zároveň i vaším koníčkem, nebo ho berete jako práci?
Když se ohlédnu zpět a zreviduji všechny faktury, které jsem za své ilustrace vystavil, tak musím konstatovat, že kreslení je mým koníčkem. Když už se ale pustím do práce, je to radost a nedat do toho stoprocentně prostě nelze. S ohledem na mé další aktivity je ale stále těžší vyšetřit si na kreslení čas.
Jaké další aktivity máte na mysli?
V současnosti mne nejvíce vytěžuje má rodina a práce ve vědecké knihovně. Do toho vyrábím unikátní reflexní připínací placky a občas napíšu recenzi do hudebního měsíčníku Fullmoon. Tím pádem mé zájmy nejoblíbenější, kreslení a hra na bicí nástroje, jsou teď doslova odsunuty do pozadí.
Jak tedy trávíte volný čas?
Volný čas? Hahaha! Pro ženatého muže v produktivním věku je téměř nemožné volný čas mít, nebo na něj byť jen pomyslet (smích). Ale teď vážně. Rád si lehnu s dobrou knihou či komiksem, k tomu si pustím některou ze svých oblíbených LP desek, a užívám si vzácné chvilky klidu. Bohužel jich moc není.
Jste Tepličan, jaký máte vztah k rodnému městu?
Přiznám se, že před dvaceti lety jsem odešel do Prahy vstříc vzrušujícímu a bohémskému životu. Nyní oceňuji pomalé tempo tohoto líného lázeňského města.
Co se vám v Teplicích a okolí líbí?
Příliš neholduji společenskému životu, takže rád jezdím do okolí Cínovce a Komáří vížky. Lesy jsou tam liduprázdné a enigmaticky atmosferické.
Ale určitě někam rád chodíte?
Mými oblíbenými místy jsou Mandl, Šestidomí, U Ptáčků a všude tam, kde točí dobré pivní speciály (smích).
Co se vám naopak nelíbí?
Nelíbí se mi, že spousta historických budov nenávratně chátrá. Buď se tyčí v ulicích jako zkažený zub, nebo jsou zbourány. Na jejich místě se pak postaví nějaký stroj na zisk nebo zůstane díra v zemi. Teplice mají obrovský potenciál a je škoda, že je stále decimován dědictvím porevolučního nevkusu. Místo Goetha tak máme ghetta.
Prozradíte plány do budoucna?
Nijak fatálně neplánuji. Všechno je stejně nakonec vždycky úplně jinak.
Přidat komentář