Když zalovíte v paměti, určitě si vybavíte, že jste se se Zbyňkem Humplikem v Teplicích už setkali. Hrál na kytaru a zpíval. Je totiž propagátorem buskingu, tedy pouličního umění. Až na něj zase v ulicích lázeňské metropole regionu narazíte, zkuste na chvilku zastavit a užít si koncert zadarmo, nebo třeba za pár drobných.
Jak jste se dostal ke kytaře, skládání a zpívání? Odkdy se věnujete hudbě?
V patnácti jsem záviděl klukům, kteří hráli na kytary, jak holkám jiskří u táboráku oči a probíhaly první lásky. Já nic (smích). Tak jsem začal brnkat. Na vysoký jsem hrál v divadelním souboru a kytara se hodila. Pak rok vojna, přijel tam zahrát můj idol Petr Novák a to byl impuls, to už mi bylo 25 a bavilo mě to. Nicméně jsem nastoupil do práce, založil rodinu, pak podnikal a kytara zůstala 35 let někde na půdě. Ani jsem nevzpomněl. Když mi podnikání nadělilo pobyt na JIP, na všechno jsem se vykašlal. Rodina mi koupila k šedesátinám kytaru, já jezdil po klubech, hospodách, kde se hrálo „pod taktovkou“ Tondy Moravce a učil se poslechem a koukáním. Chytlo mě to neskutečně. Seznámil jsem se postupně s teplickými muzikanty a sám začal. Znal jsem šest akordů, vzpomněl si na Dajánu a Bednu od Whisky.
Těch pár akordů stačilo?
Ne, v roce 2019 jsem to vzal vážně a začal denně trénovat. Učil se akordy, rytmiku, harmonie, texty. Prsty bolely. Stokrát jsem chtěl tu kytaru spálit, prostě to nešlo. V 66 letech jsem se přihlásil do ústecké ZUŠ a pod vedením vynikajícího muzikanta a pedagoga Samuela Němce to najednou skokově začalo fungovat. Oceňuji jeho nezměrnou trpělivost.
Pak jste se začal hrát veřejně?
Na jaře 2021 jsem začal s buskingem. Hrál jsem v parcích, na jezerech, hradech, předzahrádkách, jen tak pro radost. A najednou mi lidi házeli drobáky do futrálu a hlavně – chodili, děkovali, chtěli CD a kontakt. Byli šťastný, přestali spěchat a užívali si moji hru. Začal jsem mládnout. Rozhodl jsem se, že doženu čas ztracený podnikáním a prostě budu hrát a bavit lidi.
Zmínil jste busking. Co to je?
Busking je forma pouličního umění. Může to být cokoli, co jednotlivec – umělec předvede jen tak bez techniky na ulici. Bývá to malíř, tanečník, kejklíř, ale nejčastěji zpěvák, muzikant. V posledních letech je to úžasný fenomén, na ulici se objevují čím dál častěji i špičkoví interpreti. Je to úplně jiná zkušenost a hlavně, ulice nelže, je hodná i krutá. Výkon po zásluze ocení a to ihned. Pozná se to podle toho, zda se zastaví a poslouchají a také podle množství drobných v klobouku.
Vaše písnička Tajemná kráska se objevila ve filmu Žena a život. Jak se to přihodilo?
Znám se pět let se Zitou Marinovou, spisovatelkou, scénáristkou, autorkou filmů Seznamka a Román pro pokročilé. Tak nějak jsem jí vnuknul myšlenku, že její nový scénář je nedokonalý, že tam chybí pouliční zpěvák. Probrala to s rejžou, předělali a vložili „moji“ scénu. Zúčastnil jsem se jako asistent realizačního štábu celého natáčení, byl to parádní zážitek a úžasná zkušenost pro tvorbu mých videoklipů. Písnička do filmu musí být autorská, tak mě požádali o mé písně a jednu vybrali. Měla však původně jiný text. Po přečtení scénáře jsem složil text nový, šitý na míru do filmu Ženy a život. Byli spokojeni, ba nadšeni a to mi udělalo radost.
Takže si v tom filmu nezahrála jen vaše písnička, ale i vy?
Ano a to jsem moc přál. Chápete to? Důchodce vlítne do šoubiznisu se svojí skladbou, zazpívá ji ve filmu, do klobouku mu hodí Aneta Krejčíková s Evou Burešovou drobný, vždyť já rozkoší pár dnů nemohl spát (smích).
Co je vám bližší? Hraní, skládání, zpívání nebo to jde ruku v ruce?
Na to, abych mohl lidem předávat radost, tak musím hrát skladby, které znají a mají rádi. Vybral jsem postupně stovku trvalých hitů a ty se naučil. Když jsem si trénoval akordy, začaly mě napadat melodie, které mi samy vyskakovaly, já je neznal a najednou jsem si uvědomil, že skládám. Prostě to nebyl plán, ale přišlo to samo, jen tak. Složil jsem pět skladeb i s texty a další mám rozdělané, aby jich bylo 12 na CD. Nicméně zpívání je pro mě alfa omega, to je to, co mě baví.
Na čem v současné době pracujete? Kde všude vás fanoušci mohou vidět hrát?
Intenzívně pracuji na dokončení dalších písní, aby do konce roku bylo CD. Dokončil jsem videoklip se skladbou Sen písničkáře. Velmi často hraju na soukromých oslavách, menších podiích jako předskokan. Hraji pravidelně v domovech pro seniory a ten pocit, když roztančíte stařenku na vozíku se nedá popsat. Úzce spolupracuji s Kavárnou na ulici, kterou provozují kamarádi, úžasní muzikanti Kačka Rousová a Pavel Houfek a jezdím s nimi po Ústeckém kraji. Úplně nejčastěji mě ale najdete samotného v Teplicích v Zámecké zahradě za Zahradním domem, v Šanově u kašny a různě jinde.
Takže hrajete rád sám?
Tím, že se tu muziku teprve pořád učím, tak pro profíky jsem nepoužitelný (smích). Nicméně využívám nejmodernější hudební techniku jako looper a harmonický vokalizér, takže vydám za tři. Naštěstí mám kolem sebe pár přátel, kteří mě občas pozvou, abych si s nimi zahrál. Taky jsem repasoval 120 let starý kočár, tak mě i v něm jistě někde uvidíte.
Jde říct, kterou písničku máte nejraději?
No logicky, všechny svoje (smích). Pak také Imagine od Johna Lennona a Jednou od Ládi Mišíka, to jsou srdcovky.
Muzika vás neživí. Čím vlastně jste v profesním životě?
No neživí, ale i tak se ty drobáky z klobouku do rozpočtu hodí (smích). Jinak jsem vystudoval pajďák a šest let učil. Pak vystudoval v Brně muzejnictví a galerie, specialista na tvorbu expozic a výstav a projel s tím kus Evropy. Po roce 1990 jsem začal podnikat v oboru interiéry na klíč. Jsem hrdý na to, že mé interiéry jsou dodnes funkční například na teplické radnici, v AGC, teplických lázních a u mnoha soukromých firem. Když mě složila nemoc, firmu jsem rozprášil pod heslem „raději budu chudý, ale chci si ještě užít života“, pořídil nemovitost a dnes mám nějaké příjmy z pronájmu.
Nebylo by snazší prosadit se jako hudebník třeba v Praze?
(velký smích) Slyšela jste mě hrát a zpívat? Praha je mi vzdálená asi tak jako jiná galaxie. Nicméně dostal jsem pozvání a hrál v Praze v jednom music klubu s výhledem na Hradčana a byl to úžasný zážitek.
Žijete v Srbicích na Teplicku. Co tady máte rád?
Narodil jsem se v Teplicích, respektive v Dubí, mám zde rodinu, jistotu, zázemí, přátele, vše, co potřebuji k životu. Neměnil bych. Teplice miluju. Mají kliku, že uhlí se těžilo a těží na východ i západ, ale samy zůstaly nedotčeny. Rád mám historii Teplic, často se zastavím u památníku v parku a přemýšlím, o čem si Goethe a Beethoven roku 1813 povídali, a jestli by poslouchali, jak v parku hraju dámám s deštníčkem. Anebo by mi jeden dal hudbu, druhý text a měl bych hitovku.
A co naopak nerad?
Nerad? Všechno je v pohodě. Přesto jedna věc by tu byla, ale asi nemá řešení. Cesta ze Srbic do centra přes Trnovany je pro silné povahy. U Červeného kostela bych zavedl zákaz odbočení vlevo, dá se to elegantně jet o ulici dřív, tam nestojí trvale blokující auta na bílé zebře a na chodníku jako u bufetu u kostela.
Máte zde nějaká oblíbená místa?
To jistě. Vede Zámecká zahrada v anglickém stylu, nekonečný zdroj pohody, inspirace, klidu a uvolnění. A podobně Šanovský park s dominantou Kamenných lázní, květin, exotických dřevin a spoustou kavárniček a občerstvovatel. Tam jsou lidé šťastní.
Mohl byste žít i jinde?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Z toho plyne, že určitě ne. Teplice jsou úžasné město, přestože nemáme řeku. Mají svou tajemnou nenapodobitelnou atmosféru. Prostě malá Paříž bez řeky.
Prozradíte vaše plány do budoucna?
Protože mám perfektní manželku a úžasné samostatné děti, tak se tak trochu sobecky mohu plně věnovat svému hraní a skládání. Nejsem skoro doma. To víte, začínají mě bolet klouby, jsem rychleji unavený a času moc nezbývá. Pracuji na tom, abych se alespoň jednou vyhoupl na velké pódium a užil si pár vteřin pomíjivé slávy. No a pak budu mít na kolenou vnoučata a budu jim to všechno vyprávět.
Přidat komentář