Venku je zima, takže co kdybychom vás pozvali se trochu ohřát? Do Botanické zahrady v Teplicích na povídání s jejím ředitelem Jiřím R. Haagerem. Je nejen úspěšný manažer, kterému se podařilo teplickou botanickou od základů změnit a přitáhnout do ní návštěvníky, ale také uznávaný botanik. Popsal sedm nových druhů rostlin, zabývá se křížením. Jako vědec procestoval Jižní Ameriku, Mexiko, Asii a pravidelně se vrací do Chile, kde během expedice urazí i 10 tisíc kilometrů. Ostatně právě v Chile pracovně pobývá i v těchto týdnech.
VIDEO: NAVŠTIVTE BOTANICKOU ZAHRADU
Podařilo se vám objevit nějaký vzácný druh rostliny?
Popsal jsem celkem sedm nových druhů pro vědu, z toho byl i jeden nový rod Christensonia. Nyní je v tisku popis osmého druhu, sukulentního pryšce, který jsme s kolegyní Šedivou našli v Chile. Ve sklenících je ale ještě jeden nebo dva druhy, k nimž potřebuji zkompletovat literaturu, abych si byl popisem zcela jistý a jen nerozšiřoval synonymiku.
Jaký to je pocit, popsat nový druh, nechtěl byste, aby se nějaká rostlina jmenovala přímo po vás?
Patří to k naší profesi, že bych z toho byl nějak „rozjuchanej“, to ne. Radost samozřejmě mám. Na druhou část vaší otázky bych řekl jen „nechtěl“, skutečně nejsem tak sebestředný.
Kde všude jste se květinami zabýval? Musel jste jistě procestovat kus světa.
Zas tak moc toho – bohužel – nebylo. Z Asie třikrát Vietnam a krátká cesta do jižní Indie, ze Střední Ameriky čtyřikrát Mexiko, Guatemala a Nikaragua, z Jižní Ameriky kromě zatím čtyř expedic do Chile ještě Kolumbie, Venezuela, Peru a Ekvádor včetně Galapážských ostrovů a nesmírně zajímavý byl konečně i pobyt na ostrově Sokotra, který patří k Jemenu.
Jak často jezdíte do Jižní Ameriky?
Mnohem řidčeji, než bych chtěl, počítám-li celou tropickou Ameriku včetně Mexika, byl jsem tam jen jedenáctkrát, což dá v součtu zhruba jeden a půl roku. Přitom se stačí podívat na leteckou fotku And, aby člověk pochopil, že jde o prostor, na který je i celý život krátký.
Jak taková expedice ve vašem oblíbeném Chile vlastně vypadá a jak bydlíte?
Za ty dva měsíce stačíme najezdit terénním autem vždy asi 10 000 kilometrů (protože neřídím, odnáší to kolegyně). Hlavním cílem byla vždy poušť Atacama od přímořské nížiny až po 4600 m n. m. v okolí Lago Chungará. Nejzajímavější jsou formace loma. Tedy od moře odvrácené horské svahy pravidelně zavlažované mlhami camanchacas, které nad pevninu táhnou od chladného oceánu. Práce je od nevidím do nevidím, odpočinkové dny nemáme.
Pohybujeme se skoky, které jsou někdy dlouhé jen pár metrů. To když třeba zahlédneme další zajímavou kytku. Někdy jedeme téměř bez zastávky i pár set kilometrů. Pro většinu lidí by to byla strašlivá nuda a špinavá dřina, nás to úžasně baví. Samozřejmé je, že na zajímavých lokalitách jsme v terénu třeba i celý půlden. Lidé znají Atacamu asi jen z posledních let z Rallye Dakar. Takže si představte, že jedeme podobným terénem, ale kromě jízdy ještě normálně pracujeme.
Kempinky jsou v Chile strašlivé, často tam chybí i základní hygienické vybavení a tekoucí voda, takže k přenocování využíváme cabañas, nájemné chatky, které jsou skoro všude. Po dnech strávených dolováním cibulí v poušti nebo pobíháním po horách se člověk umýt prostě musí.
Je příprava na expedici náročná? Musíte se nějak speciálně očkovat?
Očkování v Chile naštěstí odpadá, pro jiné destinace je to docela náročná a nezbytná procedura. Příprava trvá od tří měsíců po půl roku, náš itinerář mívá kolem 40 stran, většinu textu představují nekonečné seznamy rostlinných druhů. Vlastně neexistuje lokalita, kde bychom nevěděli, co na ní konkrétně hledáme.
Takže načteme pár tisíc stran z literatury i internetu, poznamenáme si místa nálezů u herbářových položek a vypisujeme druh za druhem, který byl kde a kdy nalezený, popřípadě i poznámky k době kvetení nebo zralosti semen. Náhodné nálezy samozřejmě existují, ale to nemůže být základ solidní práce.
Nemilé je, když přijedete na vytouženou lokalitu a namísto bohatého společenstva je tam nově otevřený důl… K přípravě musíte ještě přidat jednání s chilský- mi úřady, protože bez oficiální- ho povolení výzkumu a sběrů bychom nevyjeli, i takové čas beroucí drobnosti, jakými jsou objednávky noclehů předem. Je v tom prostě spousta práce.
Co je vlastně cílem takové expedice?
Pro botanickou zahradu samozřejmě sběr rostlin a jejich semen. Na nich stojí již dva roky realizovaná venkovní expozice flory Atacamy, letos byla část záhonu věnována i vegetaci vlhčí, střední a jižní části Chile. V zásobních sklenících máme již slušnou sbírku chilské flory, asi největší v Evropě, v chladném skleníku budeme měnit současnou expozici celé Latinské Ameriky na jihochilský vlhký valdiviánský les. Značnou hodnotu má i fotodokumentace – ukázky z ní znají návštěvníci zahrady z výstav ve foyer – a soupisy pozorova ných druhů, které předáváme i CONAF (La Corporación Nacional Forestal), který má v Chile ochranu přírody na starosti.
Kde se vám líbilo nejvíce?
To skutečně nejde říci. Galapágy a Sokotra jsou pro biologa neskutečně zajímavá místa, cenná je tam každá vteřina. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem zažil v Ekvádoru i v Mexiku ještě velké plochy neporušené přírody, které již dnes neexistují. A lidé byli všude úžasní.
Máte nějaký sen, vysněnou cestu, kterou byste rád absolvoval?
To víte, že ano. Sny přece musí mít každý. Teď se strašně t ším na pátou expedici do Chile v zimě, kdy krátce navštívíme i severní část Patagonie (právě tam nyní pan J. R. Haager pobývá, pozn. red.). Ale jih, pravá Patagonie, úpatí And mezi fjordy, to je jeden z dalších snů. A abych zůstal v Chile, zcela úžasné by bylo vidět ostrov Robinsona Crusoe v souostroví Juan Fernandez.
Setkal jste se na svých cestách i s nějakou nebezpečnou rostlinou?
Samozřejmě jsou i druhy extrémně jedovaté nebo nebezpečně žahavé. V Nikaragui jsem se jednou hnal pro semena moc hezké dřeviny a bez rozmyslu vlezl do porostu mala mujer, pryšcovitého Cnidoscolus. Zasažené místo na stehně nekrotizovalo a dva či tři dny mi to s černými kruhy kolem očí a lila pletí moc slušelo. A po týdnu to skončilo oběhovým kolapsem. Už si dávám pozor.
Napsal jste i řadu knih. Která je pro vás nejdůležitější?
Nejraději mám asi tu, kterou jsem napsal s profesorem Janem Jeníkem koncem osmdesátých let: Galapágy – zázrak v Pacifiku. Vyšla v Albatrosu a byla určena dětem od 12 let, ale může ji klidně číst i dospělý. Byla to první knížka o tomto souostroví od českých autorů.
Píšete ještě? Máte v šuplíku něco schovaného?
Mám v šupleti první poznámky ke knížce, kterou by měla vydat naše zahrada, tématem jsou naše chilské expedice. Bude to ale hlavně obrazovka, fotky jsou mnohem výmluvnější než text.
Teplickou botanickou zahradu jste vybudoval z ničeho, byly začátky těžké?
Ne, byla to krásná práce a málokdy mi do ní kdokoliv mluvil. Za to jsem moc vděčný. Návštěvníci by jistě uvítali, kdyby to šlo rychleji, ale vytvořit zahradu dá skutečně spoustu práce – a s počtem lidí, které si můžeme dovolit, je to obří dílo.
Máte v zahradě nějaké své oblíbené místo?
Místo ne, spíš čas. Svítání počátkem léta venku i ve sklenících, to je krásný zážitek.
Skleníky v zahradě jsou opravdu úchvatné, je návštěvnost dobrá?
Jsem rád, že se vám líbí. S návštěvností jsem naprosto spokojený – v městě, které má něco přes 50 tisíc obyvatel, je roční počet návštěvníků kolem 25 tisíc velmi dobrý. Zahrada je cosi jako galerie, máte mít možnost se v klidu zastavit, vrátit se ke květu, který vás zaujal, prostě si prostředí i jednotlivé rostliny užít. Fronta, v níž se návštěvníci tlačí a vyhýbají se jeden druhé- mu, by bylo to nejhorší, co by nás mohlo postihnout.
Na jaké úrovni je teplická zahrada, ve srovnání s těmi zahraničními?
Vůbec na tom nejsme špatně. V ČR sneseme srovnání s Prahou-Trojou a Libercem, nesmím zapomenout ani na Brno. Zahrady se většinou porovnávají na základě počtu pěstovaných taxonů – a my jich máme kolem 10–12 tisíc. Tím se rozhodně řadíme mezi evropskou špičku. Jezdí k nám řada odborníků od Holandska přes Ameriku až po Čínu a zatím jsem neslyšel nic nepříjemného. Naopak.
Co v zahradě chystáte? Na co se návštěvníci mohou těšit?
Venkovní expozice se vylepšují rok od roku, stále vznikají nové prostory. Právě se dosazují vřesy, proti ploše dlužich bude přes cestu expozice kakostů. O některých změnách ve sklenících jsem se již zmí- nil, asi brzy zrušíme Austrálii v chladném skleníku a na takto vzniklou plochu roztáhneme floru Číny. A pokud se to povede, mohl by přibýt ještě jeden skleník věnovaný nejcitlivějším skalničkám z And, Himálaje atd. To je ale zatím teprve úmysl, který potřebuje dostat konkrétnější podobu.
Jak jste se k této profesi vlastně dostal, byla to jasná volba už od mládí, nebo vás k tomu vedl někdo z rodiny?
Byl jsem cvok od malinka – býval jsem doslova obalený zví- řaty a rodina mě v tom naštěstí podporovala. Nikdy nezapomenu, když mi otec přinesl jezevčí mimino anebo máma krmila netopýry zavěšené na zácloně v kuchyni larvami potemníků, které upřímně nenáviděla. A pak stačila návštěva tropů, moment, kdy jsem pochopil, že kytky jsou stejně báječné bytosti jako zvířata… Takže se jim věnuji už přes 40 let.
Co jste dělal předtím, než jste přišel do Teplic? Jaká byla vaše angažmá?
Po přírodovědecké fakultě jsem byl pár měsíců v Muzeu Vysočiny v Jihlavě, pak jsem 14 let dělal výkonného redaktora časopisu Živa, od 80. let jsem pro Sady, lesy a zahradnictví Praha vymýšlel nové druhy rostlin pro byty a vzniklou sbírku převzal asi po pěti letech Botanický ústav ČSAV jako genofondovou kolekci. Po jejím zániku v 90. letech jsem asi rok učil biologii na soukromém gymplu a do roku 2001 byl ředitelem Botanické zahrady v Praze-Troji.
Máte obecně v Teplicích nějaké oblíbené místo?
Naší zahradu.
Profil:
Dlouholetý ředitel Botanické zahrady v Teplicích Jiří R. Haager se narodil v roce 1943 v Praze. Je uznávaným odborníkem na botaniku a autorem 12 popularizačních knih. Objevil 7 nových druhů rostlin. Od jeho dětství bylo zcela jasné, že nic jiného než biologii snad ani dělat nemůže. Na Přírodovědecké fakultě UK se sice na katedře bezobratlých živočichů věnoval ekologii, ale už na první expedici do Jižní Ameriky ho natolik uchvátily epifytní rostliny (to jsou ty, které rostou na stromech, třeba orchideje nebo bromélie), že se již přes 40 let zabývá výhradně tropickou botanikou. Ředitelem je od roku 2002, kdy vlastně byla samostatná Botanická zahrada Teplice oficiálně založena.
Moje nej:
Číslo: 4
Jídlo: mexická a vietnamská kuchyně
Hudba: rock, beat
Záliba: četba, vaření, rybaření (na které již několik let nemám čas)
Citát/krédo: Všechno dobře dopadne (ať to dopadne jakkoli) Politik: Gautama Buddha, Mahátma Gándhí, současný dalajláma Tändzin Gjamccho
Přidat komentář