Přemysl Bičovský: Kdybych neměl Teplice rád, tak tady nejsem

Fotbalový klub Teplice letos slaví 70 let od svého založení. Fotbalisté chystají ke svému výročí různé akce, například velkou výstavu v teplickém muzeu, a vyvrcholením bude koncert kapely Kabát na Stínadlech. U příležitosti tohoto jubilea přinášíme rozhovor s jedním z nejvýraznějších hráčů, kteří teplickým mančaftem prošli – Přemys- lem Bičovským. Středopolařem, který v dresu Teplic získal titul Krále ligových střelců za rok 1974. S pražskou Bohemians získal titul mistra ligy. Do československých fotbalových dějin se zapsal také jako jeden z nejúspěšnějších fotbalových reprezentantů.

Dá se říct, že se fotbalu věnujete celý život. Baví vás to ještě?

Baví, baví. Máme partu, se kterou chodíme hrát fotbal každý čtvrtek. Hrávám taky s Amforou. Ročně sehraji tak 30 zápasů. Samozřejmě je to i tím, že jsem u fotbalu zůstal i profesně. Přes dvacet let se věnuji trenérství.

Jak jste se k fotbalu vlastně dostal?

To začalo, už když jsem byl hodně malý. Nejdřív jsem kopal na dvoře domu v Košťanech, kde jsme tehdy bydleli. A když mi bylo asi devět, tak jsem začal hrát závodně. Bydleli jsme pak kousek od hřiště, takže to tomu možná trochu napomohlo. Ale fotbal mě prostě bavil už odmala. Proč, to nevím.

Máte třeba nějaké sportovní geny v rodině?

To právě že vůbec. Dočetla jsem se, že pro vaši sportovní kariéru bylo docela důležité období, které dnešní mladí muži vůbec neznají, a sice vojna, kde jste měl možnost hrát za Duklu. To určitě. Je tedy potřeba říct, že jsem už od sedmnácti, tedy od roku 1967, hrál za ligové Teplice, ale ta Dukla samozřejmě význam měla. A vlastně vůbec vojna jako taková. Vždycky bylo a je spousta talentovaných hráčů, kteří se ale právě kolem těch osmnácti dvaceti let vrhnou do víru, abych tak řekl, lehkého života, a leckdy svůj talent zahodí. Tehdy sice nebyly diskotéky a podobně, ale zase byly jiné věci a právě vojna od nich člověka v těch telecích letech odtáhla a on neměl možnost tolik blbnout. Co se týče přímo Dukly, tak to byl slavný klub, který v Evropě znal skoro každý, kdo se o fotbal zajímal. V té době navíc s výborným trenérem Jaroslavem Vejvodou, kterému dělal asistenta Pepík Masopust. Prostě špičkoví trenéři. Takže výborné překlenutí mezidobí telecích let.

Tepličáci střední nebo starší generace na vás vzpomínají jako na velikou hvězdu místního klubu přelomu 60. a 70. let. Jak na tuhle dobu vzpomínáte vy?

Bylo to rozdělené těmi dvěma lety vojny, o kterých jsme už mluvili. To první období začalo, když mi bylo 17. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že bych jako takhle mladý mohl hrát první ligu mezi dospělými chlapy, kteří už byli za hvězdy. Pak, když jsem se v roce 72 vrátil z vojny, tak jsem ještě zažil konec Drožďárny, stadionu, který byl hodně domác ký, ale podmínky tam byly špatné. (Pozn. red.: Drožďárna byl původní fotbalový stadion, který stával u někdejší továrny na droždí v místech, kde je dnes parkoviště hypermarketu Interspar. Poslední zápas se tu hrál 6. května 1973, Teplice tehdy nastoupily proti Spartě. Určitě není bez zajímavosti, že jediný gól zápasu dal právě Přemysl Bičovský.) Z Drožďárny jsme pak přešli do nového moderního stadionu na Stínadlech, který – i když modernizovaný – stojí dodnes. Byla to moc pěkná doba, rád na ni vzpomínám. Trvala až do roku 1976, kdy jsem odešel do Bohemky.

Pamětníci vzpomínají na Teplice přelomu 60. a 70. let jako na město, kde se pořád něco dělo. Výstavy, divadlo, hudba. Vnímal jste to, nebo jste žil jenom sportem?

Samozřejmě vnímal. Opravdu to tady žilo. Ať šel člověk kamkoli, tak se tam něco dělo. Bylo to trochu jiné město než dneska. Pamatuju si ještě zástavbu v Alejní ulici, Dlouhou a Zelenou ulici, kde stály krásné domy. A právě v Dlouhé jsme chodívali do Centrálu. To byl podnik, kde hrála hudba a kde se tancovalo. Tehdy nebyly žádné diskotéky, kapely tam hrály živě. A musím říct, že moc dobré kapely.

Takže i tohle jste si vedle fotbalu užil…

Užil. Tehdy naštěstí nebyl bulvár, který by nás fotil, takže se to dalo zvládnout. (smích)

Do Bohemians jste prý šel rád, protože tepličtí fanoušci na vás ke konci vašeho působení v Teplicích nebyli zrovna hodní?

No, teplický fanoušek je takový specifický. Na Drožďárně to bylo všechno ještě v pohodě, výhrady začaly až na novém stadionu. Já jsem byl vždycky univerzální hráč, a tak jsem hrával na všech postech, kde to bylo nutné. Hrál jsem vzadu, hrál jsem v útoku, hrál jsem v záloze. Navíc jsem měl problémy se zády a nebylo to ono, jak v těch letech předtím. No ale fanoušky to nezajímá, že každý týden musíte hrát něco jiného a s jiným zaměřením. Už se jim to zkrátka moc nelíbilo a dávali to znát.

Ve Vršovicích šla forma zase nahoru?

Ne hned. Když jsem šel do Bohemky, nebyl jsem vlastně úplně zdravý. Trvalo mi to rok, než se mi záda zase dala do pořádku, a pak to zase šlo. Výkonnostně dokonce líp než v Teplicích. Přestup do Bohemians znamenal také opuštění Teplic a stěhování do Prahy. To taky nebylo jednoduché. Tehdy byla situace s byty samozřejmě úplně jiná než dnes. Měl jsem tehdy krátce rodinu a asi sedm osm měsíců trvalo, než se pro nás podařilo sehnat byt. I klub se snažil, ale nebylo to jen tak. Do té doby jsem byl v Praze sám a to mi taky nepřidalo. Pak jsme ale byt sehnali, na Bohemku navíc rok po mně přišel trenér Tomáš Pospíchal a klub šel hrozně nahoru.

Určitě nesmíme zapomenout ani na vaše působení v reprezentaci. Hrál jste za tým Lvíčat i za muže. Podle statistik se řadíte k nejlepším českým reprezentantům. Co vlastně považujete za vrchol svojí kariéry?

Tak těch vrcholů vidím víc. Jednak to byl Král ligových střelců v roce 1974. To se mi ve své době podařilo jako jedinému hráči, který nebyl útočník, ale hrál ve středu pole. Pak dobré umístění ve Fotbalistovi roku. Pak určitě ligový titul s Bohemkou v sezoně 82–83, v Bohemce jsem dal taky stý ligový gól. V reprezentaci za vrchol považuju postup na mistrovství Evropy v roce 76 v Jugoslávii a postup na mistrovství světa ve Španělsku.

Na onom slavném mistrovství Evropy v roce 1976, které má většina lidí spojené hlavně se slavným bělehradským gólem Antonína Panenky, jste ale nehrál. Měl jsem předtím v národním týmu tříleté období, kdy jsem nevynechal jediné ze 26 mezistátních utkání. Jenže pak právě kvůli už zmiňovaným problémům se zády jsem do Jugoslávie, kde jsme se nakonec stali mistrem Evropy, nejel. A pak to trvalo dalších pět let, než jsem se do nároďáku zase dostal.

Škoda. Možná jste autorem legendárního vršovického dloubáku mohl být vy…

Tak to asi ne. Na to má patent Tonda a já bych asi neměl odvahu to udělat. V dnešní době není nic zvláštního, když talentovaný fotbalista odejde hrát do zahraničního klubu. Za minulého režimu to tak běžné nebylo… Kdepak. Zpočátku se nesmělo vůbec a až později se to uvolnilo. Ovšem hrát ven mohl jít jen ten, komu bylo alespoň 32 let, a zároveň měl za sebou třicet zápasů za národní mužstvo. V tomhle věku zahraniční angažmá pro sportovní kariéru už asi nebylo nic zásadního… Nebylo. V tomhle věku to už byl vlastně konec kariéry. Špičkové kluby měly pochopitelně zájem o hráče v době vrcholné formy. Takže fotbalisté, kteří šli ven, většinou končili v klubech, které patřily k průměru.

Byl i o vás ze zahraničí zájem?

Byl, byl. Ještě ve dvaaosmdesátém a třiaosmdesátém, když jsme hráli s Bohemkou pohár UEFA. Náš manažer mi tehdy říkal, že by mě chtěla Hertha Berlin. Jenže do západního Berlína prostě v té době nebylo vůbec možné se přes východoněmeckou politiku dostat. Nakonec jsem v roce 83 odešel do Rakouska, kde jsem hrál deset let.

Z Rakouska jste se pak vrátil do Teplic?

V létě v roce 1993 a od podzimu jsem šel k teplickému mančaftu jako asistent hlavního trenéra Franty Cermana. Pak jsem trénoval i jiné týmy, ale už jsem zůstal v Teplicích.

Pro Bohemians i pro FK Teplice patříte mezi legendární hráče, posledních více než dvacet let ale žijete opět v Teplicích. Kam patří vaše srdce?

Do Prahy, nebo na sever? Už jsem si v Teplicích zvykl. Když jedu občas do Prahy, tak už si ani neumím představit, že bych tam znovu žil. Ten ruch, auta, spousta nových věcí. To už by prostě nebylo pro mě.

Máte Teplice rád?

Určitě. Kdybych to tu neměl rád, tak tu nejsem. Samozřejmě i tady jsou věci, které by šly dělat líp. Třeba je škoda, že se více nevyužívá Zámecké náměstí. Třeba vánoční trhy tady trvají jen dva dny. Přitom náměstí po něčem takovém úplně volá a zájem lidí je. Samozřejmě chápu, že je to i záležitost peněz. Další věcí jsou problémy s některými lázeňskými hosty, pořádek v šanovském parku a tak dál. Rozumím tomu, že lázně potřebují vydělávat, ale zase na druhou stranu si říkám, co dalšího to běžným obyvatelům města přinese.

Profil

Přemysl Bičovský se narodil v roce 1950 v Košťanech u Teplic. Fotbal hraje od dětství. Už v sedmnácti nastoupil za prvoligové Teplice. Během vojenské služby mezi lety 1970 a 1972 kopal za slavný klub Dukla. Po vojně se vrátil do Teplic. V roce 1974 se mu podařilo získat titul Král ligových střelců. Po zdravotních problémech odešel v roce 1976 hrát za Bohemians. S nimi v roce 1983 získal titul fotbalového mistra Československa. Za 106 ligových gólů se také dostal do prestižního Klubu ligových kanonýrů. Přemysl Bičovský zároveň patří mezi naše nejlepší fotbalové reprezentanty. Za „nároďák“ nastoupil ve 45 mezistátních zápasech, ve kterých nastřílel 11 branek. Mezi lety 1983–1993 žil v Rakousku, kde hrál postupně za SC Eisenstadt, VIB Mödling, a ASK Ybbs. Od roku 1993 působí jako trenér. V současnosti trénuje Sokol Brozany.

Moje nej

Číslo: 7
Jídlo: nemám, nejsem vybíravý
Hudba: country, Kabát
Politik: těžko si z našich politiků vybírám, takže nemám