Před osmi lety odcházel David Vavruška z pozice šéftrenéra mládeže z Teplic, aby se letos vrátil jako trenér A-teamu. Charismatický kouč se v teplických Stínadlech cítí jako doma.
Jak jste se dostal k fotbalu? Hrál jste ho jako dítě?
Jsem z nefotbalové rodiny. Fotbal jsem si našel sám. Viděli mě kluci z klubu v Modřanech kopat na plácku v Komořanech, kam jsme se přestěhovali, a řekli mi, že do toho kopu dobře, a tak jsem začal hrát za Modřany a pak za Duklu Praha. Později jsem ze zdravotních důvodů s fotbalem skončil. Myslím si, že tím, že jsem si fotbal vyvzdoroval, protože naši mu vůbec nefandili…
Skutečně jste si ho musel vyvzdorovat?
Musel. Schovával jsem si kopačky, ručníky a převlečení u kamarádů, praly mi to jejich maminky… A táta mě doma kontroloval. V Modřanech totiž tehdy bylo škvárové hřiště, a i když jsem se dvacet minut sprchoval, tak pod kotníkem v tom ďůlku občas zůstalo trochu škváry. A táta se tam podíval, našel kus škváry, já dostal přes hubu, roztrhal mi registračku a všechno začalo nanovo.
Roztrhal fotbalovou registračku?
Ano, táta mi ji x-krát rozstříhal. Měl pocit, že slušný člověk se neživí fotbalem. On ke sportu neměl vztah. V pětadvaceti letech jsem dostal svou první trenérskou smlouvu. Tatínek měsíc poté zemřel, takže se toho všeho už nedožil. Pro mamku je to dodnes nepochopitelná záležitost. Takže fotbal jsem si našel a on si našel mě. Po tom všem, co jsem kvůli fotbalu vytrpěl, ho asi budu dělat až do smrti.
Proč jste skončil s hráčskou kariérou?
Mluvil jste o zdravotních potížích… Zranil jsem si kotník a do dvou dnů jsem ochrnul od prsou dolů. V sedmnácti letech jsem se učil znovu chodit. Díky tomu zranění se mi totiž rozjela geneticky daná Bechtěrevova choroba. Považuji ji za jednu z nejkrutějších nemocí pohybového ústrojí. Lidé se při ní trápí, každé ráno musí tělo rozcvičovat, aby vůbec mohli vstát z postele. U mě je průběh jiný. Já tyto každodenní problémy nemám, ale jednou za určitý čas ta choroba dostane takový atak, že přestanu chodit a jsem třeba měsíc úplně nehybný. Snažím se tomu předcházet, už to mám za ta léta vypozorované a poslední dva roky se daří ataky nemoci zcela eliminovat. Jsem také už víc nad věcí a zdravotně mi to hodně pomáhá.
Co z vás rodiče vlastně chtěli mít?
Právníka. Jsem ročník 1972, který byl silný, takže dostat se na práva nebyla legrace. Já jsem se na ně dostal napoprvé bez problémů. Akorát jsem v druhém ročníku zjistil, že studuji něco, čím se živit nikdy nebudu. Nejsem typ, který něco dělá jen proto, aby měl vysokou školu nebo titul. Tak jsem ze školy odešel. Dělám věci, které mě zajímají a které chci. Tahle vlastnost mi sice někdy způsobuje komplikace, ale tak to mám.
A kde jste v pětadvaceti letech dostal první trenérskou smlouvu?
V Motorletu. Tehdy se začaly zpětně otevírat sportovní centra mládeže a sportovní třídy. Ona byla chyba, že se po listopadu 89 začala rušit tréninková střediska mládeže, která fungovala za komunistů. No a já jsem se později v Motorletu dostal k jejich znovuzavádění.
Jak se vlastně daří mládežnickému sportu v dnešní době?
Dneska máme mnohem lepší podmínky, než byly dřív. Infrastrukturu, materiální podmínky, finance… Když já jsem byl v žácích, dorostu – takové podmínky nebyly, ale vychovali se skvělí hráči – z mého ročníku třeba Vláďa Šmicer nebo Patrik Berger. A čím lepší máme podmínky, protože třeba už skoro zcela zmizela škvárová hřiště, hrajeme na umělé trávě, každé mužstvo má třicet balónů a skvělé materiální podmínky… vychováváme čím dál méně výborných hráčů a s kvalitou jdeme čím dál níže. Výsledek, který máme v práci s mládeží, považuji za tristní. Myslím si, že v těch spartánštějších podmínkách to bylo lepší a vychovali jsme víc talentů. Ale není to jen v tom, pokulháváme i v trenérské práci. Doba je jiná a my neumíme děti chytit a přilákat, i když fotbal vždy bude fenomén.
A v čem je jádro problému, že už nemáme hráče, jako byli Šmicer nebo Berger?
Nevychováváme individuality. Zajímá nás team, nikoli jednotlivý hráč. Třeba nemáme krajní beky. A víte, co? Když se půjdete podívat na malé prcky, jak hrají, tak tam to začíná. Gólman vezme míč a vykopne ho dopředu. Namísto toho, aby ho dal bekovi a ten rozehrál. Protože když ho dá bekovi, tak o ten balón může přijít a můžou dostat gól. A oni nechtějí dostávat góly. Tak se bek k míči nedostane. Ale když mu balón nenahrajete za zápas aspoň 30krát, tak on se tu kličku nenaučí. A teď si představte, že on celý mládežnický věk kouká na to, jak od něj lítají dlouhé balony dopředu. Tady se musí začít se změnami.
S mládeží jste začínal v Motorletu a pak jste se přesunul do Teplic. Jak se to přihodilo?
Všiml si mě v Motorletu Jiří Nevrlý. Pro mě se tenkrát v Teplicích otevřel nový svět. Naučil jsem se tady spoustu věcí. Spolupráce s panem Hrdličkou byla úžasná. A nakonec jsem v Teplicích působil jako šéftrenér mládeže čtyři roky.
Proč jste odešel? Cítil jsem se trochu opotřebovaný. Malinko jsem začal cítit, že vyhořívám. Dostal jsem v Teplicích obrovské pravomoci a dávali jsme do kupy mládež. Ve chvíli, kdy všechno jelo, jsem cítil, že už tomu nemám co dát. A to jsem nechtěl. Také jsem byl celou tu dobu od rodiny, kluk mi vyrůstal a já bydlel v Teplicích a rodina v Praze. I proto jsem se do Prahy vrátil.
Vy jste nedojížděl domů?
Všude, kde jsem trénoval, jsem bydlel a žil. Já si myslím, že to nejde dělat tak, že dojíždíte. Musíte se s prostředím, s fanoušky, s městem sžít.
Kde v Teplicích nyní bydlíte?
Přímo u stadionu. Líbí se mi v Teplicích. Město se mi líbilo odjakživa a stadion… to je chrám, to je nádhera. Znám lidi v klubu. Vždycky, když jsem sem přijel v době, kdy jsem v Teplicích netrénoval, jsem se tady cítil dobře. Jako doma.
Prošel vám v mládežnících rukama nějaký talent, který dnes válí?
Specializoval jsem se od začátku nejníže na dorosteneckou kategorii. Obdivuju lidi, kteří se starají o přípravky. Moje krevní skupina byly kluci od 17 let výš. Dařilo se mi je motivovat. Hodně dobrou spolupráci jsme měli s Tomášem Vágnerem, útočníkem Plzně, který je dnes v Jablonci. Taky s Tondou Rosou, Martinem Feninem nebo Tomášem Vondráškem… Těch hráčů bylo opravdu hodně. Na drtivou většinu z nich mám krásné vzpomínky.
Trénoval jste Opavu, Liberec, Příbram… takže máte srovnání. Co pro klub znamená mít silného majitele, jako mají Teplice ve sklářské firmě AGC?
Strašně moc. Takového partnera vyhlíží všechny kluby, kde jsem byl. Dnes spousta klubů řeší existenční starosti a v nestabilním prostředí se i fotbal dělá špatně. Řekl bych, že kdyby nebylo AGC, dávno by v Teplicích nebyla liga.
Vnímáte změny, kterými klub prošel za dobu, co jste tady nebyl? Je to jiné. Pan Hrdlička byl dominantní osobnost, měl charisma, vše v klubu bylo postavené na kultu pana Hrdličky. Teď je to více kolektivní. Změnu cítím. Neumím říct, co je dobře a co špatně. Je to prostě jiné. Bylo mi tu dobře kdysi a teď je mi tady taky dobře.
Kdo vám vlastně dal nabídku vrátit se do Teplic tentokrát na post trenéra „áčka“?
Mluvil se mnou Honza Skýpala. Známe se dlouho. Vzpomněl si na mě. Tehdy jste trénoval Liberec, kterému se dařilo. Musel vás přemlouvat? Poprvé jsem řekl, že si to rozmyslím, ale že spíš ne. Za čtrnáct dní mi volal znovu, že by byl rád, abych byl v Teplicích od léta. Rozleželo se mi to v hlavě, začal jsem o nabídce přemýšlet. A jakmile jsem to zvažoval, byl to první krok k tomu, abych se do Teplic vrátil.
Zvažoval jste to i přesto, že v tu dobu situace v teplickém klubu nebyla ideální. Po smrti pana Hrdličky to v klubu vřelo, odešlo pár lidí z vedení, přišli noví…
Nejsem člověk do ideálních situací. Vždycky jsem dostával těžké úkoly. S těžkými úkoly člověk roste. Uvědomoval jsem si, že to je v Teplicích složité. Já jsem se rozhodl jít Teplicím pomoci, a ne si tady dělat jméno. Lichotilo mi, že si mě vybrali, že bych já mohl Teplicím pomoci.
Zasáhla vás i nostalgie a vzpomínky?
To, že Teplice znám, sehrálo obrovskou roli. Když totiž přijdete do klubu, trvá tři měsíce, než lidi poznáte.
Jste spokojený s teamem? Asi se liší představa mezi tím, který jste zdědil, a tím, který byste si přál. Moje nejsilnější stránka je, že z každého mužstva dostanu maximum. Mým úkolem je dokázat těm klukům, kde je jejich hranice, že mají na víc. Teplický team je hodně pracovitý, to mě zaujalo už od začátku. Problémy řešíme na rovinu v otevřené atmosféře, a to se mi líbí.
V minulé sezoně Teplice skončily na sedmém místě ligové tabulky, bude to letos na poháry? Mužstvo musí v sobě najít ambice něco dokázat. Musíte si ale dát postupné cíle, plnit je a postupně v sobě najít odvahu si dát i ten generální cíl. A pak dokáže hrát i poháry.
Takže mají Teplice na pohárové soutěže?
Všichni chceme hrát poháry. Máme na to. Mužstvo na to má, ale musí si to přiznat. A teprve až si to srovná v hlavě, získá herní praxi a jistotu, nastaví si priority, naučí se základní věci… pak můžeme myslet na poháry.
Co říkáte na teplické fanoušky?
Vždycky jsem měl s fanoušky dobré vztahy. Zvali mě na akce, vždycky jsem přišel. Vždyť pro fanoušky fotbal
hrajeme.
Profil
David Vavruška se narodil 14. září 1972 v Opavě. Je ženatý a má syna Filipa. Trénoval mládežnické teamy Vyšehradu, Podolí, Tempa Praha, Libuš, Motorlet Praha. Byl šéftrenérem mládeže FK Teplice. Jeho první trenérské angažmá v Gambrinus lize bylo v týmu 1. FK Příbram, kde působil jako hlavní trenér v letech 2011–2012. Hned byl ale angažován v 2. lize v SFC Opava s úkolem zachránit tým v soutěži. V dubnu 2014 se stal nástupcem Jaroslava Šilhavého u fotbalového A-týmu FC Slovan Liberec. V květnu 2015 s ním vyhrál český pohár 2014/15. Získal ocenění „Trenér měsíce Synot ligy“ za duben 2015. V nové sezoně se stal trenérem FK Teplice, kde nahradil Petra Radu.
Moje nej
Jídlo: Jsem omáčkový
Kapela: Pink Floyd
Kniha: Knihy od Dana Millmana
Politik: Vůbec mě nezajímají
Číslo: 6
Citát/Krédo: Nejsem na světě od toho, abych na někoho dělal dojem, ale abych byl šťastný. – Vznešenost není o tom, být dnes lepší než druzí, ale být každý další den lepší, než jsem byl ten předchozí.
Přidat komentář