Exoticky vyhlížející teplický hudebník Ahmad Hammad se sice narodil v Dubaji, ale svoje kořeny má na severu Čech. Ke své nezvyklé profesi se talentovaný varhaník dostal náhodou, když uslyšel z kostela zvuk varhan. Přestože nikdy předtím nehrál ani na klavír, malebně znějící a složitý chrámový nástroj si zamiloval.
Jak se mladý kluk dostane ke hře na varhany?
Když jsem se takhle jednou v létě procházel kolem kostela v Chomutově a slyšel jsem tam hrát varhany, věděl jsem, že to je přesně to, co chci. Bylo to v roce 2018 a mně bylo šestnáct let. Začalo to takto nenápadně. Ale musím říct, že je při hře na cokoliv vždycky lepší začít včas.
A v kolika letech jste si na varhany poprvé sám zahrál?
Vlastně hned bezprostředně. Nikdy předtím jsem nehrál ani na klavír, začal jsem rovnou na varhany. A měl jsem to štěstí, že to bylo na krásný velký nástroj v přesunutém kostele Nanebevzetí P. Marie v Mostě. Tolik zvukových barev v tak krásném prostředí, to člověka nakopne na spoustu dalších let.
Pamatujete si, co jste tenkrát hrál?
Pokusil jsem se zahrát Bachovu Toccatu d moll, pro fajnšmekry bych podotknul – BWV 565. Tu jsem měl dobře naposlouchanou z dřívějška, zkusil jsem ji hrát jen podle sluchu, noty jsem ještě neuměl. Pochopitelně mi to moc nešlo, ale byl to zážitek, slyšet ten velký zvuk, a bylo mi hned jasné, že mě to bude bavit.
Co vás přitahuje na zvuku varhan?
Mám obecně rád v životě pestrost a tu jsem našel právě ve zvuku varhan. Varhany mají obrovskou paletu zvukových možností, to je to, co mě na nich právě přitahuje. Ale časem mi to pochopitelně přestalo stačit, proto jsem začal studovat skladbu a dneska občas píšu i pro celý symfonický orchestr.
Máte nějaké oblíbené skladatele a hudbu?
Jistě že mám, ale možná by vás jejich jména překvapila. Protože mé kořeny vedou napůl do Egypta, mám rád nejen evropskou hudbu. Ta egyptská je od evropské hodně odlišná, ale mimořádně krásná. Rád poslouchám skladby Mohameda Abd-el Wahaba, což asi čtenářům moc neřekne, ale na Youtube si ho můžou poslechnout i oni. Je to hudba žánrově vážná a tu preferuji i mezi tou evropskou.
Je fakt, že ani vaše jméno nezní úplně typicky česky.
Narodil jsem v Dubaji, můj táta je Egypťan, máma Češka. Mimochodem – jméno Ahmad je nejpopulárnějším jménem v Egyptě (smích).
Co všechno podle vás musí mít dobrý varhaník?
O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlel. Rozhodně by měl mít hudbu rád, stejně jako zvuk varhan, ale má to i své technické nároky. Při hře musí umět dobře zkoordinovat ruce a nohy, protože na varhany se hraje i nohama. Právě s tímhle často bojuju i já.
Víte, kolik máte v Česku kolegů? A máte mezi nimi nějaký vzor?
To nevím a byla by to zajímavá statistika. Varhaníků bude o něco méně, než kolik je v Česku kostelů – ne každý kostel má to štěstí. Ale naopak je zde velká tradice a při mších hrají často i nadšenci, kteří se varhanům nijak víc věnovat nemůžou. Já sám bych rád k liturgii přispěl ještě něčím navíc a velkou inspirací je mi v tom můj učitel z teplické konzervatoře, Přemysl Kšica, který je skvělý varhaník i improvizátor.
Kde si vás vlastně mohou Tepličané poslechnout?
Působím jako varhaník v kostele sv. Jana Křtitele na Zámeckém náměstí v Teplicích, takže mě na kůru zastihnete každou neděli a samozřejmě také o větších svátcích. Pravidelně vystupuji s teplickým souborem Collegium hortense, kde také občas zpívám tenor. Samozřejmě ale jen tehdy, když mě nepotřebují za varhanami.
Jak se vám vlastně Teplice líbí. Máte zde svá oblíbená místa?
Teplice mám moc rád, i když pocházím z Chomutova. Mám vlastně rád celý Ústecký kraj. Moje oblíbené místo je jakékoliv, kde je hudba, kostely, koncertní sály, divadla a podobné věci. V Teplicích jsem si hodně oblíbil dům kultury, který patří k příkladům architektury, kterou obdivuji. Mám rád hodně míst v přírodě okolo Teplic a například mystický kopec Bořeň je pro mě i inspirací.
Musí být varhaník věřící?
Samozřejmě že nemusí. Varhany jsou ale nástroj, který ke kostelu a víře patří. Když varhaník není věřící, je to nevýhoda především pro něj samotného. Stará se o něco, od čeho si drží odstup. Je lepší, když člověk souzní s tím, co dělá. Pak je zde ještě kategorie koncertních varhaníků, kteří se věnují jen hudební performanci. Tady není třeba myslet na nic jiného než na hudbu, a tak víra nehraje takovou roli.
Hudbu studujete. Kdy jste se definitivně rozhodl, že budete věnovat umění?
Nikdy nebylo mým cílem věnovat se umění, ale zkrátka se tak stalo. Řízením osudu jsem potkal Honzu Zástěru, bylo to také v přesunutém kostele v Mostě, kde jsem slyšel jeho skladbu České nebe. Pozval mě zpívat do svého souboru Collegium hortense, a protože tento soubor zpívá v kostelích, kde jsou samozřejmě varhany, byl to už jen malý krok k tomu, co dělám dnes. Honza si všiml mého velkého zájmu o varhany, který začal podporovat, a dal mi především důvěru doprovázet některé jeho skladby. I Honzova hudba mě nadchla, tak jsem u toho zůstal dodnes.
Jaké jsou další vaše aktivity vedle studia?
Většinu svého volného času věnuji skládání a hře na varhany. Když mi zbyde nějaký čas, rád fotím na analogové fotoaparáty. Hodně kvůli tomu také cestuji a rád se seznamuji s novými lidmi.
Jaká byla zatím největší hudební akce, kterou jste tu zažil?
Spolupracoval jsem na uvedení opery někdejšího starosty Teplic Josepha M. Wolframa “Bergmönch”. Collegium hortense ji připravilo ve spolupráci se Severočeskou filharmonií a já jsem vypracoval velkou část novodobé edice, aby měli muzikanti z čeho hrát. Velký zážitek jsem měl také ze mše u sv. Petra ve Vatikánu, kterou jsem tam doprovázel. V rámci českého předsednictví v EU se do Říma vydala velká státní delegace, tak doufám, že jsem je aspoň trochu potěšil.
Na čem v současné době pracujete, jaké máte plány?
Kolega z Collegia Martin Budek mi napsal libreto ke kantátě s názvem “Tajemství kříže života”. Teď k němu píši hudbu. Ten krásný text mě hodně inspiruje, ale také bych rád dostudoval konzervatoř, tak se musím věnovat i studiu. Rád bych hudbě zasvětil svůj život, varhanům zvlášť. Ale samozřejmě těžko říct, co život přinese.
Taková otázka na tělo. Dají se na varhanní hudbu a na varhany balit holky?
Určitě! Když si vzpomeneme na lipského varhaníka Johanna S. Bacha a jeho 20 dětí, tak nemůžeme mít pochybnosti. Já jsem v době, kdy hraju na varhany, plně ponořen do hudby, tak nemám úplně prostor na balení holek. Ale třeba to může mít i jiné, zábavnější efekty.
Přidat komentář