Epidemie jednadvacátého století – tak se někdy hovoří o cukrovce neboli diabetu. Nejde přitom bohužel o nadsázku – už nyní se s diabetem v České republice léčí přes 800 tisíc lidí. Větu „Máte cukrovku“ každý rok slyší z úst lékaře kolem 16 tisíc nových pacientů. V okrese Teplice se s touto nemocí léčí 14 094 pacientů – konkrétně v roce 2013 to bylo 7 661 žen a 6 433 mužů, přičemž 2 126 z nich je závislých na léčbě inzulínem. Téměř vždy se pak jedná o diabetes 2. typu. Málo pohybu, nepravidelné jídlo, nadměrný stres – to vše jsou hlavní faktory ovlivňující masivní nárůst tohoto onemocnění.
Napodobit způsob, jakým zdravý lidský organismus hospodaří s glukózou (jednoduchým cukrem), je velmi obtížné. Aby cukr vůbec mohl vstoupit do buňky, je k tomu zapotřebí inzulin. Jeho produkce stoupá po každém jídle, při každé fyzické námaze – a to velmi rychle a přesně v takovém množství, jaké v danou chvíli tělo potřebuje. Pokud to tak ale nefunguje, vzniká cukrovka – diabetes. Pak buď inzulin chybí vůbec (jako je tomu u diabetu 1. typu), anebo jsou buňky vůči němu resistentní (u mnohem častějšího diabetu 2. typu). Diabetici 2. typu zpočátku mají inzulinu dost, i když jej nedokážou správně využít. Cukrovka je ale chronické, postupující onemocnění, a tak rovněž u těchto nemocných pomalu dochází k zániku buněk, které inzulin tvoří. Začít je léčit inzulinem je tedy často nutné i u nich. Nyní je v České republice tímto lékem léčeno přes 200 000 lidí a rychle přibývají. Je to dáno i tím, jak roste počet diabetiků. Rozhodně neplatí, že inzulin je poslední možností, když už všechno selhalo. Lékaři nyní nečekají a nasazují ho mnohem dříve v průběhu onemocnění.
V dějinách medicíny zřejmě nenajdeme jasnější přelomový bod, od kterého se změnil osud milionů pacientů, než je 14. leden 1922. Leonard Thompson se tenkrát stal prvním člověkem, který dostal inzulin. Tehdy čtrnáctiletý chlapec byl v tu chvíli již v diabetickém kómatu a lékaři jeho stavu jen bezmocně přihlíželi. Díky léčbě inzulinem žil dalších třináct let. Bez léku by to bylo maximálně několik hodin, možná dní. U objevu život zachraňujícího inzulinu stáli Charles Best a Frederick Banting, a právě na datum narození druhého z nich – 14. listopadu – se slaví Světový den diabetu. Už v roce 1923 byli takto léčeni i čeští pacienti – první injekci inzulinu nemocnému podal profesor Ladislav Syllaba, a to v pražské všeobecné nemocnici.
To, že inzulin zachraňuje životy, od té doby platí až dodnes. Za necelé století ale došlo v této oblasti medicíny k obrovskému vývoji. Nejprve byl inzulin extrahován ze psí slinivky, ještě dlouhé roky byly jeho hlavním zdrojem slinivky jatečních zvířat. Proto se mu také říkalo zvířecí inzulin. Efekt této látky se zpočátku lišil lahvičku od lahvičky podle toho, jak se jej zrovna podařilo vyčistit. Imunitní systém na něj často reagoval tvorbou protilátek. Dalším stupněm už byl inzulin humánní (tedy lidský), kdy se do buňky bakterie či kvasinky dodala genetická informace o struktuře inzulinu. Na základě této informace byla buňka schopna posléze inzulin vyrobit. Ani tento inzulin ale nebyl úplně ideální. Zatím poslední krok na této cestě představují tzv. inzulinová analoga – to už jsou biosynteticky připravené napodobeniny inzulinu, kdy je změnou jeho původní struktury dosaženo dalších pozitivních vlastností. Dělí se mimo jiné podle délky účinku. „Moderní inzulinová analoga umožnují těsnější kompenzaci při nízkém riziku hypoglykemii a váhových přírůstků. Umožnují pacientům rozvolnit dietu ve smyslu vynechání svačinek. Při porušení přísného režimu s dodržením přesného rozvrhu jídla nedochází k hypoglykemiím, protože již za dvě hodiny po aplikací krátkodobého inzulinového analoga zůstávají v organismu pouze nepatrná množství inzulinu,“ vysvětluje MUDr. Hana Jáchymová, lékařka Diabetologické ambulance v Litoměřicích a Lovosicích, a dodává: „Výhodou je i možnost aplikace těsně s jídlem i po jídle, dřívější formy inzulinů vyžadovali aplikaci 30 minut před jídlem. Dlouhodobá analoga mají navíc prokazatelně nižší váhové nárůsty ve srovnání a ostatními inzuliny. Je nutné zmínit i aplikační techniky – aplikátory a výměnné cartridge či předplněná pera, která umožní nezávislost i pacientům se zbytky zraku nebo motorickým deficitem.“
Když je cukru v krvi trvale moc, je to špatně – pacientovi hrozí rozvoj diabetických komplikací, které mohou mít podobu ztráty zraku, selhání ledvin nebo i takových katastrof jako mozková mrtvice nebo infarkt myokardu. Rozhodně zde ale neplatí, že čím níže hladina je, tím lépe. I na druhé straně úžiny, kterou diabetik musí projít, číhá nebezpečí. Léčba inzulinem je obecně nejúčinnější léčba diabetu, nejvíc snižuje hladinu cukru v krvi. To hlavní, čeho se lékaři a posléze i pacienti při léčbě inzulinem obávají, je přílišný pokles hladiny cukru – hypoglykémie. Pro nemocného jde o velmi nepříjemný zážitek. Kdo už takovou zkušenost má, dělá vše pro to, aby se jí napříště vyhnul – a s inzulinovými analogy je to snazší, protože hypoglykemie způsobují minimálně. To je mimořádně důležité, protože dnes už se ví, že opakované závažnější hypoglykémie zvyšují riziko úmrtí.
Vše ale nasvědčuje tomu, že s využitím moderních možností terapie nemusí být délka života u diabetika zásadně zkrácena – podmínkou ovšem je, aby se pacient stal expertem na své vlastní onemocnění. Pokud bude chodit do ordinace s přístupem „Doktore, tak mě tady máte, dělejte, co umíte,“ léčba nikdy nebude optimální.
Přidat komentář