Kytarista, zpěvák a skladatel původem Angličan, který disponuje výrazným bluesovým hlasem. Justin Lavash žije už řadu let v Teplicích, kde si zahrál na Malé Paříži. Nakonec ho ale lázeňská metropole severních Čech uhranula natolik, že se stala jeho novým domovem. Atmosféra Teplic mu navíc připomíná anglický Lincoln.
Kdo je vlastně Justin Lavash?
Jsem anglický kytarista, zpěvák a skladatel. Má hudba se žánrově pohybuje mezi blues, jazzem a folkem. Vystupuji na koncertech po celé Evropě, ale nejvíce hraji v Čechách, kde žiji už 19 let. Nejdříve v Praze a poslední 4 roky v Teplicích.
Vzpomenete si na své začátky?
Moje matka byla velkou fanynkou folkových umělců jako Bob Dylan, Leonard Cohen a Joan Baezová, a když mi bylo 10 let, koupila mi akustickou kytaru. Můj otec je Američan a rád poslouchal bluesové umělce jako Eric Clapton nebo John Lee Hooker, takže jsem byl obklopen bluesem a folkem od velmi raného věku. První lekce na kytaru jsem měl od tátových kamarádů. Později jsem začal hrát na tenorsaxofon ve školním big bandu a také zpívat ve sboru.
Jak a kdy jste se vlastně ocitl v Čechách?
Do České republiky jsem poprvé přijel v roce 1991 za kamarádem ze školy, který se sem právě přistěhoval. Bylo to tehdy velmi divoké a vzrušující období. Byli jsme mladí, studená válka právě skončila a Praha byla v té době fascinující město plné možností a přitom zahalena jakýmsi tajemstvím. Potkal jsem tu spoustu stejně starých Čechoslováků, s nimiž jsem do teď v kontaktu. Někteří byli za mnou na návštěvě v Anglii a i já jsem se několikrát vrátil do České republiky, než jsem se sem v roce 2004 přestěhoval.
A co vás zaválo právě do Teplic?
Do Teplic jsem přijel asi před deseti lety zahrát na akci s názvem Malá Paříž a hned jsem si to město zamiloval, stejně tak jako přírodu kolem a zejména krásné kopce, které jsou pro severní Čechy typické. Hned mi to připomnělo anglické město Lincoln, ve kterém jsem vyrůstal a kde se mísí historie s průmyslem. Teplice si zakládají na své bohaté historii, ale zároveň jsou i moderní a kulturní město. Moc se mi líbí zdejší architektura, některé vily jsou tu opravdu výstřední a bohatě zdobené.
Přemýšlel jste někdy o tom, co byste dělal, kdybyste se nevěnoval hudbě?
Vystudoval jsem moderní jazyky, což se mi několikrát hodilo při různých zaměstnáních v administrativě. V Čechách jsem také dlouho pracoval jako učitel angličtiny, což mě bavilo a bylo to pro mě v mnoha ohledech i velmi přínosné. Asi bych se tedy vrátil k vyučování.
Hrajete sám, nebo máte nějakou kapelu?
Dříve jsem hodně hrával v kapelách, ale posledních 20 let působím především jako sólový interpret. Spolupracoval jsem ale i s mnoha věhlasnými interprety, jako jsou například Monika Načeva, Lenka Dusilová, Radůza nebo Moimir Papalescu. Vždycky je zábavné pracovat s ostatními umělci, ale nejvíce mě baví svoboda, kterou nabízí sólové hraní.
Jste kytarista, zpěvák, skladatel. Jaký hudební styl preferujete?
Velmi si vážím černošské hudby, ať už je to jazz, blues, nebo soul a také různých forem lidové hudby. Rád si poslechnu i klubovou taneční muziku nebo punk a rock. Pokud se hudba hraje s vášní, baví mě napříč žánry.
Hrajete rád ve velkých halách, nebo spíš klubově, v komorních prostorách?
Nejradši mám hraní v malých klubech, kde jsem v přímém kontaktu s mým publikem a můžeme si to užít doslova společně.
Je složité uživit se v Čechách, respektive v Teplicích, hudbou?
V dnešní době je to strašně těžké. Omezení během covidu velmi poškodila malé kluby a bary a momentální růst cen energií celé situaci nijak nepomáhá. Neprodává se ani tolik merchandize a CD jako v minulosti. Umělci tím spíše trpí, ale doufejme, že se to brzy zase zlepší.
Spolupracoval jste s řadou známých osobností, jak jste zmiňoval. S kým se vám pracovalo opravdu dobře?
Bavilo mě pracovat se všemi z nich, protože jsou všichni svým přístupem něčím jedineční, ale vyzdvihl bych asi Lenku Dusilovou, ta je podle mě pro Českou republiku skutečně národním pokladem.
Jaká byla zatím největší hudební akce, kterou jste zažil? Na kterou rád vzpomínáte?
Hrál jsem na mnoha festivalech po celé Evropě, ale událost, která mi opravdu utkvěla v paměti, byl koncert přímo na Národní třídě v Praze 17. listopadu 2019 v rámci oslav 30. výročí studentského pochodu, ze kterého vzešla sametová revoluce. Bylo tam asi 5 000 lidí a atmosféra byla fantastická. V té době jsem také zrovna dokončil celý proces protonové terapie, poté co mi vyoperovali zhoubný nádor, takže to pro mě byla dvojnásobná oslava.
Potýkáte se zdravotními problémy. Musel jste kvůli nim omezit koncertování?
I přes své zdravotní problémy jsem naštěstí mohl odehrát celý program svých koncertů. Nejtěžší období pro mě bylo v roce 2020, kdy jsem se zotavoval z léčby rakoviny a učil se zvládat cukrovku.
Prý vám Teplice prospěly, když jste se zotavoval z nemoci.
Bydlení v Teplicích mám opravdu rád. Bylo to pro mě skvělé místo k vyléčení se i k následnému zotavování, pravděpodobně i proto, že je to lázeňské město. Baví mě objevování nových míst při procházkách se svým psem Májou.
Máte tady nějaké oblíbené místo?
Moje nejoblíbenější místo tady v Teplicích je asi Doubravka. Vždycky, když mě někdo přijede navštívit, snažím se ho tam vzít. Tento kopec na mě působí až magickým dojmem, ať už se na něj díváte zespodu, nebo si užíváte výhledy shora. Před pár lety jsem měl dokonce to štěstí, že jsem si tam mohl zahrát koncert, což bylo úžasné.
Na čem v současné době pracujete, jaké máte plány? Co třeba nové album?
Pracuji na novém albu, které letos plánuji vydat, ale jde to pomalu. Je těžké hostující hudebníky a celý proces nahrávání sám koordinovat a také chci, aby album vyšlo na vinylu, na jehož výrobu je nyní dlouhá čekací doba. Doufám, že se mi to podaří dotáhnout a na podzim album vyjde.
Prozradíte něco ze soukromí…
Mám mladšího bratra, který žije v Anglii a se kterým jsem v pravidelném kontaktu. Byl mě navštívit i v Teplicích a pořádně si to tu užil. Moje matka je již bohužel 12 let po smrti a otec stále žije, ale trpí Alzheimerovou chorobou.
Máte kromě hudby i jiné koníčky?
Dřív jsem hodně četl, ale teď už po operaci hůře vidím a mé oči se také brzy unaví. V období covidových restrikcí mě začalo bavit vaření. Od té doby jen zřídka zajdu na jídlo někam do restaurace, a to i proto, že musím dodržovat docela přísnou dietu. Ale zase musím říct, že jsem se díky tomu stal mnohem lepším kuchařem.
Přidat komentář