Na místě současné budovy byl v minulosti pouze volný vývěr teplé lázeňské vody, jako i jinde v tehdejší osadě Šanov. Lázeňské prameny byly napřed obehnány dřevěnými palisádami a ohradami, pak zde vznikaly celodřevěné stavby.
První zděnou budovu nad Hadím pramenem, jak byl dle pověsti pojmenován pramen, kam se za teplou vodou stahovali hadi, byl objekt z roku 1773, uváděno i datum 1796, který vystavěla šanovská obec za spolufinancování kardinála a francouzského vyslance u rakouského dvora knížete prince Eduarda Ludvíka Rohana, který si tehdejší Hadí pramen oblíbil. Příjmy z pronájmu Hadích lázní pomohly dokonce se zřízením policejního sboru.
Původní centrální obdélná stavba se dvěma typickými vstupními rizality byla nahrazena v letech 1838 – 1839 současnou pozdně klasicistní budovou s dvouřadým sloupovým. Sloupy ozdobené korintskými hlavicemi se staly brzy často vyobrazovanou dominantou šanovské obce. Budova Hadích lázní si jako jedna z mála i přes čilý stavební ruch v průběhu 19. a na počátku 20. století udržela autentický ráz. Nepodlehla tak přestavbám jako Císařské, Kamenné a další lázeňské budovy. Mírné stavební úpravy však byly nutné a to v poslední čtvrtině 19. století, kdy byla zřejmě provedena patrová nástavba severozápadního křídla.
Největší stavební úpravou prošel objekt na počátku 80. let 20. století, kdy byla provedena modernizace technologií, přístavba do parku, byly provedeny dílčí úpravy interiérů, převážně v rovině rekonstrukcí povrchů a instalací nových podhledů a také realizací nových bazénů a sanitárního zařízení. Při této přestavbě byl nahrazen původní krov novým, zároveň ale byly provedeny nevhodné vzduchotechnické instalace, které částečně negativně zasáhly do interiéru objektu.
Veškeré zásahy provedené v těchto letech jsou stále reverzibilní s možností navrácení původní podoby i dispozic klasicistní lázeňské budovy. Tím jsou současné Hadí lázně v Teplicích jedinečné a z hlediska české lázeňské architektury velice ceněné.
Po roce 1990 a privatizaci lázeňských objektů došlo k řadě majetkových přesunů a Hadí lázně vystřídaly řadu soukromých majitelů. Po roce 2000 byl vytvořen teplickým projektantem Františkem Abrahámem návrh na jejich rekonstrukci, který nebyl realizován. Další návrhy vytvořil architekt Petr Sedláček z projekčního atelieru MISE. Investorem těchto návrhů byl teplický developer Jaroslav Třešňák. Jeho záměrem je i v současnosti vytvořit v Hadích lázních lázeňský provoz. Návrhy architekta Sedláčka počítaly s masivními zásahy do autentické klasicistní materie objektu, která je v dnešních mediálních výstupech neprávem bagatelizována.
Původní klasicistní objekt měl být přestavěn variantně po plné demolici, nebo po zachování pouze obvodové konstrukce, tedy i po odstranění původních klenebních systémů, které jsou v objektu dodnes zachovány. Případně se počítalo s hmotově většími přístavbami, které by upozadily vlastní budovu Hadích lázní. Památková péče veškeré razantní návrhy na přestavbu zamítla. Objekt tak nechává současný vlastník bez využití a nutné zabezpečovací práce provádí pouze na vyzvání dotčených orgánů státní správy. V poslední době dosáhl u Ministerstva kultury České republiky odprohlášení Hadích lázní kulturní památkou. Zda stihne Hadí lázně pod vlastnictvím Jaroslava Třešňáka stejný osud jako budovu Městských lázní vzdálenou pouze několik desítek metrů, je otázkou. Město Teplice by však přišlo o cennou a vysoce autentickou klasicistní stavbu.
Bohužel dnešní předpisy pro lázeňský provoz a představy památkářů jsou – mírně řečeno, neslučitelné. Zatímco v provozu by mělo být vše bezbariérové a přizpůsobeno – právem – pohybu osob s postižením, tak památkáři by nejradši aby se do malty přidávala vajíčka…
Nedivím se investorům, že nechají tato díla chátrat, protože nemají sílu dokazovat lidem, co pod pláštěm ochrany památek vlastně zapříčiňují jejich zkázu. Není tak bohatý investor, co by tomu vyhověl. Ano, vyhověl by, ale ten rozdíl – někdy neufinancovatelný – by měli památkáři zaplatit ze svého rozpočtu. Takto zhusta připomínají ekologické aktivisty vyřvávající o ochraně přírody, co pak sednou do auta a jedou do klimatizovaného rodinného domku.
Kdo chce mít opice, musí mít na banány. A když někdo koupí památkově chráněnou budovu, tak nemůže počítat s tím, že mu památkáři dovolí 60-100% budovy zbourat. Někdy památkáři až nesmyslně lpí na detailech, ale u této přestavby o detaily nešlo, v článku je to pěkně popsáno.