Teplická patriotka Lucie Beyerová provozovala oblíbenou biorestauraci, ale po třinácti letech pověsila podnikání v gastronomii na hřebík. Nelíbilo se jí, jak stát na živnostníky kašle. Začala se věnovat bohulibější činnosti, jako je pomoc lidem v nouzi, a je spokojená.
I když jste rodačka z Prahy, jste teplická patriotka. Co máte na Teplicku ráda?
V Praze jsme s rodinou žili jen krátce a střídavě. Po sametové revoluci maminka koupila chalupu v Malhosticích a přestěhovali jsme se na Teplicko. Střední školu jsem polovinu studovala v Chomutově na soukromé škole a na teplické hotelovce. Už v sedmnácti jsem měla jasno, že Teplice jsou má srdcovka. Bez výhledu na Milešovku nechci být. I když moc ráda cestuji po světě, do Teplic se vracím domů. Je to město, které není zase tak velké, abyste tu při procházce nepotkali přátele. Máme zde kulturní i sportovní vyžití. Pěkné okolí, kam se dá jít do přírody. I hezké kavárny a místa, kam zajít. Jsem tu ráda.
A co naopak nerada?
Je škoda, že je v Teplicích velká skupina lidi, která svým chováním škodí prostředí. Svým negativním pohledem na město a nedostatkem snahy na tom něco změnit. Někteří se omezují pouze na nadávky a kritiku, aniž by se sami chopili nějakého konkrétního projektu, kterým by městu pomohli. A co je ještě smutnější, že kritizují právě snahy těch, kteří tak činí. Já vidím Teplice jako místo, kde je spousta příležitostí a nejsou plně uchopeny. Chybí tu spolupráce a možnosti vzdělávání a osobního růstu. Tak trochu opomíjený kraj, který se v minulosti dost využíval a drancoval, a nyní by si už měl konečně zasloužit větší pozornost.
Několik let jste v centru města vedla bio restauraci Zahrada. Jak jste se dostala k vaření zrovna v bio restauraci?
Bylo to třináct let. Vedla mě k tomu potřeba se najíst „jako člověk“, i když máte nějaké zdravotní omezení. Například celiakie, diabetes, žlučníková dieta, nebo se prostě stravujete podle zásad zdravého životního stylu. V Teplicích v té době nic takové neexistovalo a nejblíže byla vege jídelna v Mostě, Praze a v Liberci. Já jsem z rodiny hotelováků, a „tácovky“ z jídelen se mi nezamlouvaly. Chtěla jsem to udělat jinak. Aby se lidé se svým zdravotním problémem mohli také dobře najíst a nebyli diskriminovaní.
Třináct let je dlouhá doba, co vás vedlo k tomu ji zavřít?
Bylo hned několik důvodů. Systém, nefér chování vlády a nedobré podmínky k podnikání. To bylo už před covidem. Nelíbilo se mi to, že když pracujete poctivě, skoro nic vám nezůstává. Taková cílená likvidace malých podniků. Druhým důvodem byl náhlý a přetrvávající nedostatek dobrého personálu. Během půl roku odešly tři skvělé kolegyně, které otěhotněly. Pak měla autonehodu moje pravá ruka Lucie P. a já byla rázem na čtyřech pozicích s malým dítětem. Vařila jsem a vedla kuchyni, zároveň zaučovala stále dokola nové lidi. Po dovaření obědů jsem naložila jídlo a jedním autem objela půl Teplic, vrátila se hned na plac a obsluhovala. Pak se vrátila do kanceláře udělat objednávky a přípravy, účetnictví a pak do školky pro syna. Doma pak dělala menu, přípravy a večer jet zpět čistit zeleninu nebo domýt nádobí a uklidit kuchyni. Víkendy velký úklid, dezerty, přípravy na celý týden, evidence skaldu … říkala jsem tomu peklo s perspektivou, které trvalo dva roky.
To muselo být těžké období. Láska k vaření vám zůstala?
Ano, když má přijít návštěva, popadne mě Masterchef nálada a mám 45 minut na pětichodové menu (smích). To mě hrozně baví. A ještě lepší jsou výzvy tipu, přijít ke známým domů a z jejich zásob doma udělat něco, co vůbec nečekali. Proto s sebou vozím svůj japonský nůž a škrabku na zeleninu (smích).
V současné době vedete Centrum humanitární pomoci. Jak náročné byly začátky?
Nijak, náročné je to nyní. Já do toho vlastně vešla úplně náhodou. Začala jsem organizovat pomoc a setkala se realitou byrokracie, kdy se jednorázová pomoc mění v soustavnou a stává se z vás tak neziskovka. Původně jsem myslela, že to bude jen na půl roku a někdo mě třeba vezme pod křídla, ale na to jsem prý moc akční a svobodomyslná. Takže díky za to, že mohu dělat to, co právě dělám.
Existuje nějaký návod, jak v krizi pomáhat? Nebo jste si na to museli přijít sami?
Musela jsem na to přijít sama. Zkoušet, zjišťovat, číst, jezdit na kulaté stoly, čerpat ze zkušeností jiných a ťukat na spousty dveří, kde mi otevřeli a nabídli čaj a radu. Také spousta kurzů a školení, a hlavně denní praxe.
Co práce ředitelky centra obnáší?
Momentálně hodně kancelářské práce a spousta jednání. Vedení organizace, práce s dobrovolníky, papírování, účetnictví, shánění peněz na provoz centra a aktivity pro klienty. Práce s klienty, protože stále řešíme problémy, se kterými si oni sami nedokáží poradit díky neznalosti jazyka a našich zvyklostí. Také psaní projektů a grantů. Spousta online porad a setkání třeba s úřadem vlády, nebo ministerstvem vnitra či organizacemi OSN.
Nabízíte pomocnou ruku jen ukrajinským uprchlíkům nebo všem lidem v nouzi?
Primárně jsme zaměřeni na uprchlíky. Ale chodí k nám do centra i Češi. Spolupracujeme s neziskovými organizacemi v Teplicích, ale i v okolních městech. Ty se na nás obracejí s různými žádostmi o pomoc. Ať už materiálními nebo poradenství. Věci, které nám lidí darují, předáváme už jen prověřeným lidem, u kterých máme jistotu, že je nezneužijí třeba k prodeji. Když přijde maminka, která potřebuje dětské oblečení, nemáme problém. Ale když začne chodit každý týden a odnáší pytel různého oblečení, jej jasné, že to není pro osobní potřebu. Navíc máme pravidla, která vedou klienty k tomu, aby si vzájemně pomáhali anebo pomáhali v centru.
Jak náročné to pro vás bylo v počátcích?
Na začátku jsem měla obrovské štěstí, že se mých aktivit všimla organizace Člověk v tísni a v podstatě mě donutila napsat žádost o finanční podporu. Mohla jsem tak efektivně pracovat a nemusela řešit půl roku otázku, z čeho zaplatíme nájem v centru a mzdu mě a kolegyni. Náročné bylo získat na svou stranu město. To se připravovalo na volby a „řešilo problémy města“, jak mi bylo řečeno. Čtyři tisícovky uprchlíků na Teplicku ale byl už také „problém“ města. Nebo spíše obávalo ztráty hlasů, právě té zmiňované skupiny lidí s negativní náladou. Naštěstí se to už změnilo a funguje dobrá spolupráce, která vede ke zdárné podpoře lidí, kteří si nepřáli přijet žít k nám dobrovolně.
Prozradíte nějaký příběh, který vás vzal za srdce?
Hned ten první, kdy mi kluk, se kterým jsem se znala z dovolené z Egypta, a pak u nich na Ukrajině napsal: „Luci, je to v háji, není to dobrý, zachraň prosím mou dceru, všechny peníze rodiny jsem jí dal na její účet, aby mohla začít nový život, já se odtud možná nedostanu živý, uděláš to prosím? Byl z Chernigova, město, které jako první dostalo ránu a skrze Běloruské hranice tudy proudili Rusové na Ukrajinu. Máše bylo v té době 16 let a přijela po šesti dnech cesty se svou matkou a dalšími dvěma sestrami k nám do Srbic. Vyjeli i s jejich novým tatínkem z úkrytu ve sklepě, kde se schovávali do doby, než došlo jídlo v celém domě a ven se nedalo chodit. Byli první, kteří se odvážili ze sklepa odejít a risknout cestu do Čech. Vyprávěli mi o tom, jaké to je, když jede tank a padá jen prach ze stropu a všechno se třese. Ale když padá bomba, objímáš své děti a přeješ si, abyste všichni zemřeli rychle a najednou a neviděli jeden druhého umírat.
Jaké to je sedět ve sklepě s rok a půl starým dítětem, které má jednu plenu na týden a není tam možnost se umýt. Je tam zima a k jídlu mu dáváš bonbony. Kdy dítě má astma a neustále se dusí strachy. Kdy domácí zvířata sedí v koutě a jejich oči jsou tak vyděšené a zlomené, že nikdy nezapomenete na jejich strach. Když pak jeli přes řeku, kde je improvizovaný most ze všeho možného, co lidé udělali, a na konci čeká ruský tank…
Jaké to je vidět auto před vámi, které i s posádkou civilistů rozstřílí a vám se v malém Fiátku v pěti lidech podaří ujet do lesa, kde zase riskujete miny. Jedete k úplně cizím lidem, které neznáte, nevíte, kam jedete a co tam na vás čeká. A to jen jeden příběh. Jeden, ze 4000, které máme jen my v Teplicích.
Uplynily dva roky od ruské invaze na Ukrajinu. Dá se odhadnout, kolika lidem jste pomohli a za kolik korun se rozdalo věcí?
To vím skoro přesně. Na začátku jsem si žádnou evidenci nevedla, nebylo to potřeba, ale nyní to už děláme. Do našeho centra se sjíždí lidé z Chomutova, Karlových Varů, Mostu, Loun, Děčína, Štětí, Žatce i Prahy. Nikde totiž není centrum, které by pod jednou střechou mělo poradenství, psychologa, kluby, kurzy, nábytek a potravinovou banku. V evidenci, kterou máme od minulého roku je 2000 klientů. Ale pomohli jsme od začátku cca 3500 lidem. Odhaduji pomoc tak kolem pěti miliónu, a to mluvím po použitých věcech. Například jen oblečení, co centra za měsíc lidí přinesou kolem 1,5 tuny. Lidé darují pračky, ledničky, vybavení bytu.
Kromě věcí, jako jsou potraviny, oděvy, hračky, nábytek či spotřebiče. Chybí vám ještě něco?
Lidem nejvíce chybí možnost komunikace a přijetí. Nemají kde trénovat češtinu. V práci v továrnách pracují převážně na směně s Ukrajinci, na ubytovně jsou s Ukrajinci a v obchodě toho u pokladny moc nepochytí. Potřebujeme dobrovolníky, kteří by přišli do centra na „pokec“. Máme tři dobrovolnice, které chodí a mluví s lidmi v rámci konverzačního klubu. Na jejich lekci přijde i 30 zájemců, což je neefektivní. Moc by pomohlo, kdyby k nám na čaj přišly klidně mamky na mateřské i s dětmi, protože máme krásné dětské centrum, kde se maminky nově schází a z přítomnosti místních maminek s dětmi, by byly určitě nadšené. Dále pak lidé seniorského věku, kteří mají krásnou spisovnou češtinu a mnoho zážitků, které by mohli předávat. Ono to skýtá i možnost seznámit se s velmi zajímavými lidmi různých profesí, od ředitelky kijevského baletu po malířku a štukatérku z Charkova.
Taková práce musí být psychicky náročná. Jak odpočíváte?
Jsou okamžiky, které mi trvá vnitřně zpracovat celý víkend, to nepopírám. Ale tak nějak jsem nastavená na to, že se věci musí zvládat a jinak to nejde. Odpočívám s přáteli, jedeme na výlet, anebo jdeme do sauny. Když pak vidíte, co jste společně dokázali, síla a energie se rychle dobíjí.
Prozradíte vaše pracovní, ale třeba i soukromé plány do budoucna?
Vše závisí na vývoji situace na Ukrajině a potažmo pak v Evropě. Mnoho lidí nechápe, že prohra Ukrajiny by vážně ohrozila náš svět, jak jsme na něj zvyklí. Centrum bude pokračovat svou práci ještě tento rok, pokud to finančně zvládneme. Tím, že mám v hlavě hrozně moc příběhů, školení a povinností, není moc času na nové plány. Je třeba dokončit to, co jsme s dobrovolníky začali a pomoci tak lidem, kteří jsou na to tady sami a musí to vydržet, než se budou moci vrátit domů.
Přidat komentář