Martin Finger: Nejlepší kamarád mi nedal na výběr

Foto: TV Nova
  •  

Sympaťáka, kterého každý podvečer můžete vidět v nováckém seriálu Ulice, hraje i v ústeckém Činoheráku. Martin Finger ale také ztvárnil nezapomenutelnou roli v trilogii Jana Hřebejka Zahradnictví. Naštěstí se nestal kriminalistou, jak původně zamýšlel, protože jeho způsob civilního herectví si získá každého.

Jak jste se vlastně dostal k herectví? Bylo to vaše vysněné povolání?

Vysněné povolání to pro mě nebylo, i když jsem se vždycky už od dětství namočil do různých recitačních soutěží a přednesů na školních akcích a později do autorského amatérského divadla. Byl jsem, dá se říct, bavič třídy. Už jsem to do médií opakoval tolikrát, že ten příběh zkrátím. Od svých asi deseti let jsem chtěl být kriminalistou a chytat vrahy. To mi vydrželo až do doby, kdy jsem byl na vojně. K naplnění snu stát se velkým detektivem nedošlo, ale dnes jsem tomu moc rád. Za to, že jsem dnes tam, kde jsem, může můj nejlepší přítel Ondřej Sokol, který mi na tu vojnu jednoho dne přivezl přihlášku na pražskou DAMU a vlastně mi nedal na výběr. Tak jsem se přihlásil a oni mě vzali.

A jak jste se ocitl v Ústí?

Po skončení DAMU jsem dostal angažmá do Národního divadla v Praze. Byl jsem ještě příliš mladý a nevyzrálý, chtěl jsem na sobě pracovat a dělat divadlo s lidmi, kteří svět vidí podobně jako já a hlavně vytvářejí svůj divadelní jazyk a jsou originálem. Pamatuji si na schůzku mě a Romana Zacha, se kterým jsem byl v tom Národním, s tehdejším uměleckým šéfem ústeckého Činoheráku Jirkou Pokorným a dramaturgyní Lenkou Kolihovou (Havlíkovou) v Kolowratském paláci. Tam se zrodil náš odchod z Národního do Ústí.

Jak se vám v Ústí hraje, jaké jsou Ústečáci publikum?

Génius loci Činoherního studia je pořád silný, myslím, že stejně, jako když jsem tam pravidelné hrával jako člen souboru sedm divadelních sezón. Vždycky to byl pro mě zázrak, že na druhé straně Labe, v místech, kde bych upřímně divadlo nečekal, si parta nadšenců hraje a hledá a blbne a pracuje a jiná parta nadšenců se pak na tu první chodí dívat a spolu se transportují do jiných vesmírů. Je to tam taková výspa kultury uprostřed šedi reality. A věrní diváci na tom mají obrovskou zásluhu.

Hrajete v Činoheráku, najdete si i čas na poznávání města Ústí?

Na to bylo moře času během těch sedmi let mého působení v Činoheráku. Hodně se od té doby změnilo, ale stíhám ty proměny vidět jen tak z rychlíku a to vlastně doslova, když tedy jedu na představení vlakem. Jsem v Ústí skoro vždy na otočku, protože mívám druhý den v Praze práci a většinou už od rána. Ale v květnu se rýsuje natáčení Homo Faber pro Českou televizi a budeme hrát dva dny za sebou. Je tudíž jistá šance, že bych tam jednu noc přespal a to by možná došlo i na to poznávání města.

Přiblížíte nám Homo Fabera?

Jde o dramatizaci stejnojmenného románu Maxe Frische. Hlavní hrdina Walter Faber, člověk inženýr, založením pragmatik a technicistní realista, pod vlivem událostí a skutečností, které se na něj během dvou měsíců navalí, přehodnocuje svůj dosavadní život. Od materialisty k člověku, který na konci svého života poprvé zahlédne pro něj neznámé obzory duše. Tak bych jej velmi stručně charakterizoval. Je krásné, že si do Ústí, kde jsem toho tolik prožil a naučil se, odskakuji na jeviště, abych si zahrál postavu z tak kvalitní předlohy.

Za tuhle roli jste byl nominován na Cenu Thálie 2017. Potěšilo vás to?

Uznání vaší práce vždycky potěší, nebo ne? Herectví nespadá do kategorie, kde existují maximálně objektivní kritéria pro ohodnocení výkonu. Jde vlastně vždy o ryze subjektivní posuzování a ocenění získávají ti, kteří se zrovna v daném čase subjektivně zamlouvají oceňovatelům. Nicméně kromě bezprostředních diváckých reakcí v sále nebo na sociálních sítích nebo tváří v tvář svým idolům, je to jedna ze zpětných vazeb, které jako kumštýři máme. Pro mě ta absolutně největší zpětná vazba je ale vždy od kolegů, se kterými pracuji.

Ústečané vás znají z Činoheráku, ale hlavně asi z televize. Jak jste se dostal do seriálů jako Ulice a dalších?

Dlouhodobou tvrdou prací na sobě, to především. A pak je samozřejmě kromě dalších věcí třeba notné dávky štěstí.

V Ulici jste Evžen. Jak se vám tahle role hraje?

Jsme už kamarádi. Za ta léta, co ho hraju, nemusím při přípravě na natáčení přemýšlet, jak by se v dané situaci zachoval. Prostě se zachovám, jde to samo a pořád je to ten Evžen Šmýd. I když nutno říct, že jeho outsiderovství a alkoholové anabáze v začátcích působení v Ulici byli pro hraní tak nějak šťavnatější. I když být za klaďase taký není špatný.

A můžete prozradit, jak se bude vaše postava v Ulici vyvíjet?

To nemůžu, dostal bych pokutu.

Jak se vám hraje s takovými hereckými esy jako je pan Hrušínský nebo paní Syslová? Máte z natáčení Ulice nějakou historku?

Já na ty historky z natáčení moc nejsem. Být s těmito kolegy před kamerou je pro mě svátek a jsem rád, že v Ulici mám svou linku právě s nimi. V Ulici mám vůbec štěstí na herecké partnery. Teď aktuálně je to Linda Rybová, se kterou si při hraní rozumíme, a proto se můžu do práce těšit.

Co vlastě říkáte na to, že vás lidé poznávají, jaké to je?

Když to divácké oslovování není příliš invazivní, je to vlastně příjemné. Sám si pamatuji na sebe v dětství, kdy pro mě byl zážitek, když jsem viděl na vlastní oči někoho, koho jsem znal z televize. Rád to těm lidem zpříjemním. Ale nesmí to přesahovat určitou mez, kdy jsou lidé vlezlí. To není příjemné vůbec nikomu a nemusí jít o člověka se známým obličejem.

Co máte raději? Divadlo, nebo natáčení?

Obojí má svá kouzla, která jsou nepřenosná z jednoho na druhé. Pro mě je nejlepší stav, když to můžu kombinovat.

Nezapomenutelný jste byl v trilogii Zahradnictví, jak se vám role hrála? V roli jste zestárl, jaký to byl pocit?

Mám rád fyzické proměny v herectví, když mě potom ani známí nepoznávají. Souvisí to s vnitřní přeměnou herce v postavu, kterou jsem jako mladý tak obdivoval na amerických hercích z Actorś studia, kde vévodili Dustin Hoffman nebo Robert DeNiro či Al Pacino. Můj přístup k herectví tito pánové velmi ovlivnili. A možnost zahrát si Jindřicha v Zahradnictví na ploše dvaceti let jeho života byla skvělá výzva, moc jsem si to zestárnutí užil.

Když pomineme herectví, co vás baví? Jak rád trávíte volný čas?

Volného času je teď málo. Nejraději si čistím hlavu v přírodě. Pocházím z Jeseníků, chození po horách se dá nazvat mým koníčkem.

Co zajímavého vás v nejbližší době čeká nebo jste právě dokončil?

Nejvíc práce bude v současné době na mé domovské scéně v Činoherním klubu v Praze, kde je čerstvě Ondřej Sokol uměleckým šéfem a chci mu být co nejvíc k dispozici. Zároveň mě v tomto roce čekají dvě televizní práce a jedna filmová, příprava jiného filmu a také se snažím autorsky, chci dokončit jeden scénář.

 


  •  

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*


*