Na svůj dosud největší úspěch handicapovaná atletka Martina Šimonová jen tak nezapomene. Ve vrhu koulí na Mistrovství světa v Dubaji vybojovala bronzovou medaili. Chystala se na letošní paralympiádu v Tokiu, ale cestu za snem každého sportovce zatím překazila pandemie koronaviru.
Trénujete v barvách teplické TJ NOLA, jste tady spokojená?
V Nole trénují zdravotně postižené děti, mládež i dospělí. Dělají atletiku, cyklistiku, lukostřelbu či Bocciu. Pořádají pro své členy závody i soustředění. Sama jsem členem a Nole vděčím za hodně, především za to, že mi dala příležitost, že společně dosahujeme tak skvělých výsledků. Není to jen organizace pro sportovce, ale rodina.
Získala jste bronz na mistrovství světa. Jaký to byl pocit a je to zatím váš největší úspěch??
Po sportovní stránce určitě je. Pocity to byly nezapomenutelné. Nejdříve nervy, a pak se na tabuli objevilo 9,13 metrů a já vybuchla radostí jak papiňák. Začala jsem pobíhat po ploše a radostí brečela. Pak mi naši hodili vlajku a já byla na ploše zabalená do vlajky, úžasný zážitek.
Do života nejen v Česku zasáhla pandemie koronaviru. Jak se s opatřeními vypořádáváte?
Za sebe bych řekla, že dobře. Mám teď čas dohnat věci, které jsem kvůli sportování nestihla anebo odkládala. Můžu vlastně trénovat dál, v tom mám výhodu oproti ostatním sportovcům, kteří nemají tu možnost někam nebo za někým odjet.
Do práce si zajedu 2x do týdne. I naši jednotu TJ Nola postihlo nouzové opatření, tak aspoň teď to tam můžeme zvelebit a připravit pro klasický chod, až veškerá nouzová opatření pominou a v Čechách se opět rozjede normální život. Hlavně mám čas na svoji rodinu, kterou během sezóny zanedbávám.
Co jste dělala, když jste nemohla trénovat?
V den, kdy byl vyhlášen nouzový stav jsem sebe, bráchu a našeho psa Charlika sbalila a odjeli jsme na Cínovec k mému taťkovi. Na Cínovci jsem vyrůstala a mnoho lidí mě tu zná. S trenéry jsem v telefonickém spojení a přes emaily mi posílají tréninkové plány, které tady na Cínovci plním. Na zdejším starém fotbalovém hřišti házím diskem a vrhám koulí. U toho vše mi táta nahrazuje trenéry.
Připravovala jste se na tokijskou paralympiádu, co jste říkala na to, že ji kvůli koronaviru odstunuli na příští rok?
Nevyzní to úplně profesionálně, ale já osobně jsem celkem ráda, že se paralympiada přesunula na příští rok. Přeci jen, zdraví máme jen jedno a mělo by být na prvním místě a navíc nebudu lhát, v disku nejsem tak dobrá. Mám tedy celý rok na to, se v disku zlepšit a posunout své výkony výš.
Měla jste už účast na paralympiádě jistou?
Neměla, právě proto, že v mé kategorii byl vypsán jen disk. A moje top disciplína je vrh koulí, disk mám spíš doplňkový, v něm nemám takové výsledky. Limit jsem měla splněný, ale i tak nebyla účast jistá. Protože jsou ještě kvóty, to znamená určitý počet míst pro každý stát. A ještě se neví, kolik míst naše republika dostane. Vyšlou jen ty, u kterých se věří v medaili.
Máte jako zdravotně postižení sportovci podporu třeba od města nebo jiných organizací?
Můžu mluvit jen za sebe. Díky získanému bronzu na mistrovství světa, jsem vyhrála v anketě Sportovec roku, a dostala jsem z rukou primátora Teplic krásný pohár a slib, že mě město Teplice případně podpoří.
Můžete mi říct, s jakým zdravotním handicapem se potýkáte?
Zdravotních potíží mám více, ale tou hlavní a omezující je takzvaný pes equinovarus neboli koňská noha. To znamená, že na levé noze mám zatuhlý kotník a vtočenou nohu směrem dovnitř. A to mi působí potíže, co se týče stability. Často také zakopávám a mívám vymknutý kotník. Pohyb neovládám úplně dobře, takže trpím i na různé úrazy. Na druhou stranu je výhoda, že se noha díky zahnutí vejde do různých malých prostor (smích).
Jste drobná žena a vrháte koulí nebo diskem. Jak jste se k tomu dostala?
Atletice se věnuji pět let a dostala jsem se k ní náhodou. Byly jsme s mamkou za mladším bratrem na jejich soustředění. Kde do mě Lenka Kadetova, dnes má dobra kamarádka, neustále rýpala s tím, že mam dobře proporce (v té době jsem vážila kolem 98 kilogramů), právě k vrhům. Tak jsem to zkusila, aby mi dala pokoj a nakonec se to stalo mojí láskou a závislostí.
V čem spočívá trénink?
Trénuji denně, někdy i dvakrát. Mám tři trenéry. Jeden je na vrhačské disciplíny. To je můj hlavní trenér Stanislav Šťastný, pak je trenér na běhy, to je Václav Janouch a kondiční, to je Jakub Jeřábek.
A dodržujete nějakou speciální stravu?
Mám jídelníček od nutriční terapeutky Šárka Hodslavské, která mi vše podrobně rozepíše a já jsem díky tomu skvěle připravená. Dá se říct, že mám trenéra i přes jídlo (smích).
Vím, že spolupracujete s nadačním fondem Na křídlech motýla. V čem jejich pomoc spočívá?
Pomáhají nám handicapovaným sportovcům po finanční stránce, ono sehnat peníze a zúčastnit se nějakého závodu není jednoduché. Také pomáhají finančně při zakoupení různých kompenzačních pomůcek, které usnadňují už tak složitý život nebo sportovní trénink. Ředitelka nadačního fondu Petra Přímanová pro mě pro mou sportovní kolegyni Lenku Kadetovou dokázala s pomocí firmy AGC sehnat, každé 25 000 korun na paralympijskou přípravu. Jsem nesmírně ráda, že taková nadace existuje.
A jak relaxujete?
Já to vlastně ani moc neumím, jsem hyperaktivní člověk a na místě dlouho nevydržím. Ale pokud je to možné, tak jezdíme na Cínovec, kde je úžasný klid a ani data tam moc nefungují (smích).
Máte Teplice ráda a máte tu místa, která ráda navštěvujete?
Dobrá otázka. I když nejsem rodačka, tak mám, žiji tu celý život. Ráda chodím do bistra Bonviván, kde mají úžasný imunita drink, na kterém jsem závislá (smích).
Přiblížíte nám plány do budoucna? Nejen ty sportovní, ale třeba také soukromé
Chci udělat vše, co je v mé síle a splnit limit pro paralympiádu. No a jinak bych chtěla po ukončení sportovní kariery začít trénovat a jednou zažít ten skvělý pocit ze svěřence i z druhé strany. A soukromí? Téměř žádné nemám, vše věnuji sportu a bratrovi. Do budoucna určitě vlastní děti plánuji (smích).
Přidat komentář