Ležet u vody za horkých slunečních dní je příjemné, běžné a také normální. Ale vzít si plavky, sluneční brýle, nafukovací matrace a válet se na dece na zasněžené pláži Barbory, to už tak úplně normální není. Akce Srpen v lednu se urodila v hlavě teplického otužilce Milana Stryji, kterému žádná recese není cizí.
Plavky, sluneční brýle, nafukovací plameňák, válení se na dece. To všechno, když pláž u Barbory pokrýval sníh. Jak vás napadla akce „Srpen v lednu“?
Původní myšlenka byla zhruba tři, čtyři roky stará, jen během té doby nebyly buď ty správné podmínky, anebo když byly, tak nám rodil křeček, nemohl jsem najít sluneční brýle nebo plavky a tak. Prostě až teď to klaplo, měl jsem čas, byl víkend a čerstvě napadl sníh, sehnal jsem správné lidi (tímto jim znovu děkuji). Člověk musí být trpělivý, nemá smysl takovou akci uspořádat, když nejsou ideální podmínky.
Kolik otužilců přišlo a máte v hlavě na příští sezonu zase něco podobně „ulítlého“?
Bylo nás tam asi kolem třiceti, ani jsem to pořádně nepočítal, měl jsem jiné starosti, akce musela proběhnout poměrně rychle a byl na to jeden pokus. Plánů mám v hlavě hromadu, po této akci se mi ozvala spousta redakcí z novin a televizí nejen z České republiky, ať jim dám příště vědět, že chtějí být u toho. Takže motivace to zopakovat tu určitě je, zájemců o participaci je také dostatek, takže se určitě máte na co těšit (smích).
Otužování přitahuje v poslední době spoustu nadšenců. Kdy je nejlepší s otužováním začít?
Je to jako s hubnutím, nikdy nebudou lepší podmínky než dnes. Odkládání začátku na příští pondělí nebo na září většinou vede jen k dalším odkladům… často nekonečným. Pokud chcete začít, tak začněte kdykoliv.
Jak velká je základna otužilců v Teplicích?
Tak na to je těžké odpovědět. Na Facebooku máme přes sedm stovek členů, ale ne všichni aktivně praktikují, a ne každý je z Teplic. Spousta otužilců zase nebude mít facebookový účet nebo nejsou ve skupině, takže si dovoluji odhadnout, že to budou stovky lidí jen v Teplicích a okolí.
Kdy a jak jste se k otužování dostal vy? Jaká byla vaše první zkušenost s ledovou vodou?
Pamatuji si, že jako malý kluk jsem se často ptal táty „Jak to, že ti není zima a mně jo?“ Jeho odpověď vždy byla, že je otužilý… takže od malička jsem zkoušel, co se dá vydržet, občas jsem se někde vykoupal ve studené vodě v Alpách, Tatrách nebo v Rumunsku… ale bylo to spíše nárazové. Systematicky jsem se začal otužovat, až když mě pár let nazpět pozval k jezeru Barbora teplický freediver David Vencl s partou, abych nafotil jejich začátky otužování. Jsem totiž profesionální fotograf a Davida jsem často fotil. No, a když už jsem byl u vody, tak jsem to taky vyzkoušel.
První pocity byly, přestože byl začátek listopadu a voda byla poměrně teplá, asi 12°C, velmi intenzivní. Ani ne po minutě jsem myslel, že umřu, ale David s partou tam byli o půl minuty déle, protože už to byl jejich třetí ponor během týdne, a byli už zvyklí (smích). Druhý den jsem však chtěl jít znovu. A další den opět, ale už ráno i večer.
Jaké pocity zažíváte, když se ponoříte do ledové vody? A v jaké nejnižší teplotě jste se koupal?
Pokud si správně pamatuji, tak v -18°C, při nižší teplotě jsem se zatím k vodě nedostal, asi bych už musel někam dál na sever nebo na východ. Pocity po několika letech mám už jiné, než na začátku. Doma v teple se mi chce do vody, domluvíme se s kamarády, že pojedeme večer na Cínovec. Do té doby je to dobré. Přijedeme nahoru, často tam fouká, sněží … a v ten moment se musíme trochu hecovat, abychom z vytopeného auta vůbec vylezli. Jak člověk do té vody vleze, tak se zastaví čas. Koukají nám hlavy z díry v ledu, vichřice kvílí, letící vločky malují vodorovné šmouhy ve světle svítilen. Člověk má naprosto surrealistický, nesmrtelný pocit. Pocit, že je blázen, že toto se přeci nedá přežít, musí to být konec. Hlídáme hodinky a po 3-5 minutách vylézáme z vody, která je oproti vichřici nad ledem vlídně milosrdná. Vylezeme z vody, a jestliže fouká, člověk se ani nemusí utírat do ručníku a do minuty je suchý. Pokud hodně fouká a mrzne, tak si – hlavně chlapi – musí opatrně olámat led z chlupů, jinak to nejde. Člověk jde už oblečený k autu a hlavou se mu honí, proč to vlastně dělá. A druhý den už si zase píšeme, kdy pojedeme. Je to návykové, překvapivě příjemné, intenzivní.
Jak často se dnes otužujete a s čím vám otužování pomohlo?
Chodím se koupat 2-3x týdně a prakticky celou zimu chodím v šortkách a krátkých rukávech, pokud jsem venku do hodiny, což je samozřejmě také otužování. Subjektivně bych řekl, že mívám rychlejší a mírnější průběhy „rýmiček“, na které jsem dříve dost trpěl, poznal jsem spoustu skvělých lidí. Hlavně jsem si však na vlastní kůži ověřil, že člověk dokáže věci, které vypadají zhola nemožné. Stačí vůle a vytrvalost.
Může studená voda člověku i ublížit?
Samozřejmě, že ano. Po 10-20 minutách v ledové vodě, pod 4°C dochází postupně k podchlazení a člověk může zemřít. Tedy i v teplejší vodě, jen to déle trvá. I když rekordní kontrolované ponory jsou kolem 2 hodin, tak je potřeba dělat všechno s mírou. Ledová voda je smrtící prostředí a tělo musí mezi ponory regenerovat. Začátečnická chyba je délku ponoru měřit a prodlužovat, delší ponory už nemají zdravotní benefity a tělo zbytečně zatěžují. Je to podobné jako s běháním, které, když se dělá dobře, tak je zdravé, ale maraton už každé, i dobře trénované tělo poškodí, minimálně se udělají puchýře a regenerace trvá několik dní. Pokud má člověk potíže se srdcem, nebo cévami, či jinou chronickou chorobu, tak by se měl určitě poradit s lékařem a postupovat velmi opatrně.
Bývá otužilcům zima?
Samozřejmě. Často a dost velká. Minimálně při každém ponoru (smích). Jen se pocit „je mi zima, umřu“, změnil na „je mi zima, no a?“. Práh tolerance chladu se prostě posune níže, než jsme dnes v naší kultuře zvyklí, ještě před 100 lety tu byl z dnešního pohledu otužilec každý.
A co dělá otužilec v létě? Jak zvládáte tropické teploty?
Poměrně dobře. Zlepší se termoregulace, takže kromě lepší tolerance chladu, člověk lépe toleruje i teplo. Já osobně jsem přestal používat klimatizaci v autě a jako benefit nám zřejmě díky tomu v rodině vymizely letní chřipky a angíny.
K otužování vedete i své syny. V jakém věku začali a baví je to?
Kluci se k otužování vedou v podstatě sami, člověk jim v tom z počátku spíše podvědomě bránil, ale chtějí dělat to, co dělá táta. Začali zhruba ve 3 letech, ale jen díky tomu, že jsem s tím já nezačal dříve. Myslím, že s otužováním se v našich podmínkách dá začít prakticky po narození, samozřejmě přiměřeně věku a velmi citlivě, zpočátku převážně vzduchem, vodou začít až když dítě začne chodit a může samo do vody vstoupit a vylézt, ale je to složité téma mimo rozsah tohoto článku. Každý z mých kluků má k otužování jiný přístup. Mladší se raději otužuje vzduchem, starší raději vodou, rád se občas vykoupe i v ledu. Oba svorně tvrdí, že je to baví, zřejmě v tom bude i trocha zdravé motivace díky obdivu okolí.
Má to pozitivní vliv na jejich zdraví? Jsou méně nemocní třeba?
Nejsem lékař, tak to nedokážu objektivně posoudit. Určitě nejsou nemocní tolik, jak nás lidé často varují … typicky „Kde máte čepici a bundu!?! Nastydnete a budete nemocní!“. Nicméně lékaři tvrdí, že otužování prokazatelně imunitu zlepšuje.
Co na to říká manželka? Také holduje otužování?
Ze začátku se nedalo mluvit o nějaké silné podpoře, spíše naopak. Nicméně když jsem přežil první sezónu, tak postupně změnila názor a začala podporovat i otužování našich dětí. Sama se ze zdravotních důvodů otužovat vodou nemůže, ale v rámci možností se otužuje vzduchem. Přišlo to pomalu a postupně během let, už se tolik nebalí jako dříve.
Kromě otužování se věnujete i fotografování. Jak a kdy jste začal fotografovat? Fotografoval jste už třeba před nástupem digitálních fotoaparátů?
K focení jsem „přičichl“ už na škole, bavilo mě koukat na svět skrz objektiv. Jelikož jsem studoval před rokem 2000, takže můj první pořádný foťák byl ještě na film. Mám ho dodnes někde v šuplíku – i se založeným filmem (smích).
Dá se fotografováním uživit?
To by bylo na dlouhé povídání. Fotím přes 20 let, z toho jsem polovinu té doby žil ve Velké Británii. Takže z hlediska kariéry fotografa to nebylo ideální, vybudoval jsem si klientelu tam a po návratu do Čech před 5 lety jsem si ji musel budovat tady znovu od začátku. Přestože jsem rodilý Tepličák, skoro nikoho jsem tu už neznal, kamarádi se rozutekli po světě. Když to začalo být konečně finančně zajímavé, tak začal covid. Když se to začalo opět zlepšovat, tak došlo k válce na Ukrajině a inflaci, což také nezvyšuje klid na trhu s fotografiemi. Takže v dnešní době je to hodně těžké. Snažím se vydržet a věřím, že uživit se lze.
Co vlastně fotíte nejraději? Lidi, přírodu, zvířata?
Baví mě práce s lidmi, fotím portréty, sportovce nebo akty. A rád fotím věci, které je z nějakého důvodu těžké vyfotit. Jsem spíše technický typ fotografa, fotky nejdříve vymyslím a potom je už „jen vyfotím“. Občas také rád vylezu na Doubravku a vyfotím Teplice v noci, nebo v mlze a tak. Ale i focení pro firmy mě baví, často je to technicky náročné a o to je pro mne větší výzva. Také rád točím a stříhám video, je to zase úplně jiný svět.
Vím, že vedete v Teplicích kurz focení pro seniory. Jací jsou senioři studenti?
Skupina studentů ze sdružení Zvonkohra je parta velmi různorodá. Všichni se velmi snaží, baví je to, s technickou stránkou focení samozřejmě trochu bojují a potřebovali by lepší techniku, nicméně ani to je nezastaví a užívají si ten proces focení, setkávání, diskuze. Je super, že nesedí doma u televize, ale něco kreativního dělají a je s nimi zábava (smích).
Relaxujete i jinak než otužováním. Je vlastně otužování odpočinek?
Mám rodinu, manželku a dva skvělé kluky, 6 a 8 let, takže relaxuji hlavně s nimi. Snažím se s kluky trávit co nejvíc času venku, otužováním si člověk protáhne léto na celý rok, i v zimě trávíme spoustu času u vody a je to svým způsobem „srpen v lednu“ po celý rok (smích). Když zbyde čas, tak se snažím dostat na kolo a běhat, poslední dobou to je čím dál tím těžší.
Žijete v Teplicích. Jaký máte k městu vztah? Co se vám tu líbí, anebo naopak nelíbí?
Jako asi většinu obyvatel mě trápí nepořádek, snažím se proti tomu aktivně bojovat alespoň tím, že používám online hlášení závad na webu města a uklízíme s kluky odpadky na ulici třeba cestou ze školy. Mrzí mě, že za minulého režimu zmizelo mnoho krásných domů v Trnovanech i centru, ta zkáza nechala hluboké jizvy, které se těžko hojí a hojí se dodnes. Na druhou stranu tu mnoho krásných domů zůstalo a je dobře, že je jich už i spousta opravených, ale zdaleka ne všechny. Spousta lidí si to možná neuvědomuje, ale máme ve městě velké množství parků a zeleně a v okolí máme hory a jezera, takže je tu v dosahu mnoho míst na výlet. Myslím, že nám tu však ještě trochu chybí veřejné sportovně-zábavní parky jako třeba v Mostě nebo v Ústí na Severní Terase, kde mají lanové centrum, vodní prvky, kde děti s rodiči mohou strávit celý den a pořád mají co dělat a objevovat.
Přidat komentář