Osm let stojí Oldřich Bubeníček v čele Ústeckého kraje, několik let byl starostou a bude se ucházet i o přízeň voličů v senátních volbách na Teplicku. Poznal, jak dobré úmysly lidí v regionech často narážejí na špatné nebo cíleně komplikované zákony, jak se vzdalují životní úrovně a jak zajímavé projekty a skvělé myšlenky mnohdy končily v ministerských koších.
Rozhodl jste se už neucházet o post hejtmana a zvolil jste kandidaturu do Senátu. Proč?
O tom, že nebudu kandidovat do krajského zastupitelstva, jsem uvažoval dlouho a úmrtí Jaroslava Kubery byla jen souhra náhod. Kandidatura do Senátu mi byla nabídnuta, a tak to beru jako poslední politickou výzvu. Zužitkoval bych zkušenost z práce ve vedení kraje i bílinského zastupitelstva.
Do jaké míry v Senátu hodláte řešit pro Teplicko a Ústecký kraj věci, které region trápí, například sociální dávky, příspěvky na bydlení, nízké mzdy. Jak byste to z pozice senátora dokázal ovlivnit?
Senátor má několik možností. Jednak při schvalování zákonů ze Sněmovny podporovat to, co náš okres a celý kraj, potřebuje. Potom na centrálních orgánech „lobovat“ za řadu prospěšných věcí, které nám umožní účinně se vypořádat s negativními sociálními jevy, donutit rodiče, aby posílali děti do školy, aby se prostě vyplatilo pracovat a ne být na dávkách. Aby se v roce 2023 začala stavět Kladrubská spojka, aby se konečně vyřešil problém průjezdu Bílinou na I/13. Tunelovou variantu, o které se nyní jedná, jsem navrhl, když jsem byl starostou. A rád bych to dotáhl jako senátor.
Na co z toho, co se za vašeho vedení v Ústeckém kraji podařilo, jste nejvíc hrdý?
Na spoustu věcí. Hned na počátku jsem zřídil poradní orgán hejtmana pro seniory, zdravotně postižené a handicapované sportovce. To se setkalo s velkým ohlasem a funguje dobře dodnes. Prosadili jsme zachování komplexního onkologického centra v Krajské zdravotní, které nám z Prahy chtěli zrušit. Dnes máme v kraji i kardiovaskulární centrum, v němž pracují špičkoví odborníci. Máme zapsanou první kulturní památku do světového dědictví UNESCO, hornickou krajinu Krupka. Podařilo se nám zvládnout ničivé povodně v roce 2013, které zasáhly 52 měst a obcí v kraji a 11 tisíc lidí jsme museli evakuovat.
Bylo složité zažehnávat některé krize?
Složitá byla situace kolem zastavení financování Regionálního operačního programu Severozápad. To byl problém nejen pro kraj, ale i pro města, obce, občany. Podařilo se nám nakonec odblokovat situaci, ale přesto jsme museli za chyby jiných zaplatit 596 milionů korun. Letos doplatíme poslední splátku. A kauza ROP je za námi. Přesto se ale pokaždé naštvu, když vidím, jak celý kraj doplatil na průšvihy lidí, kteří byli ve vedení kraje přede mnou.
Teď je tady další krize. Pandemie koronaviru.
Bezpečnostní rada Ústeckého kraje doporučila z preventivních důvodů už 28. února, před potvrzeným případem na území Česka z preventivních důvodů zakázat návštěvy v nemocnicích, domovech pro seniory či ústavech sociální péče. Ředitelům škol jsme doporučili, aby s žáky nejezdili do Itálie a ostatních rizikových oblastí. Mnozí za to kraj kritizovali. A ukázala se jako prozřetelná. Mohli jsme na tom v našem kraji být mnohem hůř. Chtěli jsme nakoupit ochranné pomůcky, respirátory pro obvodní lékaře. To nám však stát zakázal a začal vše řešit sám centrálně. A výsledek? V noci na 14. března přišla první dodávka respirátorů. Měli jsme připravený velkokapacitní sklad a přivezli nám jen 3 480 kusů, což je naprosto nedostatečný počet. Pak vidíme v televizi různá politická vyjádření z Prahy, že zásobování prý funguje.
Potřebujeme další dodávky ochranných pomůcek pro další nemocnice, pro sociální služby, pro praktické lékaře a další. Stav nouze je logický krok správným směrem, ale měl být vyslyšen již o týden dříve, kdy jsme to požadovali v rámci jednání Rady Asociace krajů. Aktuální tvrdá opatření mohou hodně zachránit.
Chtěl bych moc poděkovat všem zdravotnickým pracovníkům, všem záchranářům i všem prodavačkám a popřát lidem v Ústeckém kraji zejména zdraví.
Před čtyřmi roky byla zavražděna vaše dcera, začali jste se i s tehdy vážně nemocnou manželkou den ze dne starat o malou vnučku jako máma a táta. To asi byla velká prověrka síly a zodpovědnosti.
Nebylo to jednoduché, poznali jsme na vlastní kůži, co je lidská solidarita a v ojedinělých případech, co je lidský hyenismus. Moc si vážím všech lidí, kteří nám fandili a fandí dodnes. Nela je naše štěstí, ale stejně máme rádi vnuka Lukáše, který má však situaci do života jednodušší.
Jak moc to přispělo k tomu, že jste si uvědomil, co je životě důležité?
Zásadně. Mysleli jsme si se ženou, že prožijeme bezstarostný důchod. A najednou se vše změní. Přeskládáte si priority. A teď děláme všechno proto, aby vnučka cítila, že je s babičkou a dědou jedna rodina. Aby se dobře učila a měla vše, co mají jiné děti. Možná to bude znít jako klišé, ale každá taková rána osudu vás donutí si uvědomit, to co víte, ale v každodenním běžném životě tomu nepřikládáte význam. Že důležité je zdraví, hodnota, která se nedá ničím nahradit.
Letos jste oslavil sedmašedesáté narozeniny, vnučce je šest. Jistě má požadavky jako její vrstevníci chce pejska, tablet, zábavu… Řeknete si někdy, tak tohle už není pro mě?
Nela chodí do 1. třídy a zájmů má hodně. Chodí do přípravky na házenou, do tanečního kroužku, na angličtinu a do kroužku keramiky. Umí jezdit na kole, plavat, bruslit a má doma i křečka. A co můžete odpovědět, když přijdete večer domů a hned u dveří slyšíte: Dědo, budeš si se mnou hrát? Tak se děda nadechne… a chvíli si ještě hrajeme.
Co rád děláte ve volných chvílích, jak vlastně odpočíváte?
Mým celoživotním koníčkem je zahrada. Tam si odpočinu hlavně psychicky, když se začnete hrabat v matičce zemi, hlava se vám vyčistí. A máte radost, když vše kvete a také z úrody ovoce a zeleniny. A pokud ještě nějaký čas zbude, mám rád sport. Jezdíme občas do Děčína a Ústí na basket a do Mostu na házenou. Podívám se rád na fotbal a věřím, že se teplický klub zvedne, i když není u vedení FAČR v oblibě. Fandím jim.
Přidat komentář