Styl teplického fotografa Petra Hricka poznáte na první pohled. Fotografuje totiž levitující lidi nebo předměty. Přestože se focení věnoval už v dětství, naplno začal až poté, co onemocněl rakovinou a jeho kamarád mu tehdy půjčil fotoaparát, aby přišel na lepší myšlenky.
Jak a kdy jste začal fotografovat? Fotografoval jste už třeba před nástupem digitálních fotoaparátů?
S fotografováním jsem začal už jako malý kluk, když mi děda daroval analogový foťák Směna. V té době mě to nějak obzvlášť nechytlo. Fotil jsem hlavně na dovolených u Balatonu, kam jsme s mamkou za komunistů jezdili opakovaně. Bavil mě street a focení motorek západních Němců. To byli pro mě až nadpozemský stroje :) Na dlouhou dobu jsem fotoaparát odložil a trochu se k tomu vrátil po revoluci, když jsem skejtoval a fotil kluky na streetu. Dalších x let jsem se toho opět nedotkl a naplno jsem focení podlehl roku 2003, když jsem ležel v Motolské nemocnici s rakovinou. Kamarád mi onehdá přinesl ukázat digitálni kompakt od Sony a půjčil mi ho. Začal jsem si focením krátit čas a výborně mi odvádělo pozornost od ne úplně příjemné rekonvalescence. Fotil jsem sestřičky, pohledy z okna, detaily přístrojů, no prostě všechno co mi přišlo zajímavé. Pořídil jsem si analogovou zrcadlovku od Canonu a jejich první digitální kompakt Ixus. Focení se stalo vášní.
Vážná nemoc, kterou jste prodělal, asi změnila i vaše životní priority, jak vnímáte současné období pandemie koronaviru?
Vše je v hlavě a takový je i můj přístup ke covidu. Nastavil jsem si to tak, že mé dvě fatálnější nemoci jsem měl z nějakého důvodu a změnil jsem přístup k životu. U covidu mě znepokojuje, že člověk netuší, jaký bude průběh a jaké následky to zanechá. Je to velká neznámá. Rozhodně ale nežiju ve strachu a obavě, co kdyby. To člověka posune dolu a to je živná půda pro fatálnější nemoci. Takže se snažím o duševní vyrovnanost a posiluju dál imunitní systém.
Uměl byste sám sebe jako fotografa charakterizovat?
Těžká otázka :) Co se fotky týče, nejsem vyhraněný do nějaké kategorie. Baví mě fotit úplně všechno, posouvat ve fotce svoje hranice a myslím, že mám období, kdy dokážu být i celkem kreativní. Propojení portrétu s krajinou, či ulicí a nápadem, je to co mě baví hodně.
Dá se popsat váš styl fotografování?
Popsal bych to jednoduše. Fotografování je pro mě silná pocitová záležitost a cesta, kterou můžu lidem přiblížit, jak vnímám přírodu, lidi, okolí a vlastně i sebe. To co jiní vkládají do slov, já dávám do vizuální podoby.
Zaujaly mě vaše fotky s levitujícími lidmi a předměty. Jak jste na to přišel?
Bylo to ve sněhu, na horách a já fotil boty Vans pro Freshlabels. Nalámal jsem si osm klacíků, pečlivě jsem si připravil scénu a boty na ně umístil. Doma jsem ve photoshopu klacíky odstranil a boty levitovaly. V ten moment jsem zjistil, že by s timhle druhem focení mohla být zábava, rozjel jsem to naplno a týdně produkoval celkem dost fotek. Základ byl pro mě vždycky příběh nebo nějaký pojítko. Když je něco jen tak bez důvodu ve vzduchu, tak je to o ničem. Bylo s tím hodně srandy, určitě se k tomu rád vracím a občas něco vymyslím, díky představivosti mám nápadů plnou hlavu i zápisník. Inspiraci čerpám na ulici, ale i v přírodě. Je milion situací, které denně vidíš a můžeš je nějak rozvinout. Baví mě posouvat hranice, proto si vymýšlím stále složitější vizuály.
Co vlastně fotíte nejraději? Lidi, přírodu, zvířata?
Miluju fotografování lidí, ať už při portrétu, tak na ulici. Snažím se je zachytit, jak je vnímám, tedy jací opravdu jsou. Samozřejmě si dávám i stylizované věci, ale přirozenost je pro mě nejvíc.
Často fotím přírodu, kam chodím hledat klid v duši. Mám hodně míst, kde to na mě funguje. Miluju českou krajinu a samozřejmě Island a sever obecně.
Dlouho mě baví focení psů, neznám lepší stvoření. Čistá láska a věrnost až do konce. Hodně fotím své psí lásky a psy kamarádů. Občas fotím i v útulcích, kde vždy vzniknou silné momenty a upřímně přiznám, že mě to párkrát rozbrečelo. Zajímavé bylo focení v Africe, kde jsem byl pracovně a v den volna mě vzali do Serengeti a Ngorongoro. Dva velké národní parky plné nádherných zvířat.
Na streetu jsem vyrostl a dodnes se mu věnuji. Líp se fotí ve větších městech, kde je člověk víc drzý a dostává se do zajímavých situací. Vždy je to o náhodě.
No a několik let se věnuju surrealistické fotografii, kdy se snažím zaznamenat svoje pocity, sny a nálady.
Jakou školu jste vystudoval? Co vás kromě focení bavilo?
Jsem vystudovaný geodet a tomu povolání jsem se věnoval minimálně 10 let, než jsem začal fotit na volné noze. Mezi moje největší hobby patřil jednoznačně skateboarding, koncerty a vlastně všemu předcházela cyklistika. K té se vracím až teď na stará kolena zpět :)
Četla jsem, že jezdíte rád na Island. Během vašeho cestovatelského a fotografického dosavadního života jste už určitě nasbíral mnoho úžasných záběrů, kterého si ceníte nejvíce?
Island se stal láskou hned od první chvíle, kdy jsem tam jedno léto přijel. Asi mě dostal svou atmosférou − je temná, plná zvláštní energie, a když člověk hledá samotu, je ten ostrov ideální. Určitě nemyslím turistická místa, tam je to pro mě spíš smutná záležitost. Mám pocit, že je teď Island pod náporem turistů mnohem víc než před třemi lety. Proto se snažím jezdit tam, kde to je víc opuštěné, a díky přátelům, kteří na ostrově žijí, znám i skvělá tajná místa. Některá jsem si našel sám a poctivě si je tajím. Nejvíc mám Island rád v zimě. Je sice furt tma, občas přijde sněhová bouře, ale ta atmosféra… Dokončil jsem i svoji první knížku, kterou jsem na Islandu nafotil ve všech ročních obdobích. Z příběhu v ní bude asi každému jasné, proč ten ostrov miluju. Nebyl bych to já, kdyby mě nějaká nepříjemnost nenakopla tím správným směrem. V mém případě ztracná peněženka s doklady a vším :)
Z fotek, které jsem na ostrově za 5 let nafotil je stále nejsilnější Malý princ, který se mi zjevil u vraku letadla na jižním pobřeží.
Když vidíte nějaký svůj snímek, víte hned, kde jste ho fotil, nebo musíte lovit v paměti?
Většinou si vybavím vše hned, v tom je fotka geniální. V mžiku jste zpět i se svými pocity, které jsem v ten moment zažíval. Proto se tak často rád hrabu ve svých krabicích od bot, které plním vyvolanými fotkami co týden.
Vystavujete?
Mám za sebou několik úspěšných výstav v Čechách a několikrát jsem několik svých děl vystavoval i v zahraničí. Nejvíc mě těší úspěch mých charitativních výstav, kdy se vždy pomůže někomu, kdo to nemá jednoduché a osud mi ho zavane do cesty. Pomoc fotografií je smyslem mého života.
Fungujete na sociálních sítích? Kde můžou lidé vaši práci vidět?
Popravdě už mám jenom instagram, ten si držím kvůli pomáhání a občas ho používám jako fotodeník, nebo zrcadlo, které je občas dobré nastavit :) Čas tam už trávím minimálně, mrzí mě, když vidím, co to s lidma způsobuje. Facebook jsem smazal už před dvěma lety i fanstránkou, kde mě sledovalo fakt hodně lidí. Celé to prostředí má divnou pachuť. Dnes je klávesnice novodobá zbraň a tolik nenávisti, závisti a triviálnosti jsem dlouho nikde neviděl. Bez socek je dle mě člověku líp. Mě teda určitě, raději si pokecám s lidma osobně. Někdo někde řekl, že sociální sítě jsou nejvíc asociální věc. Měl pravdu ten člověk.
Mojí tvorbu lez vidět jen v mém portfoliu na webu a na Instagramu. Tam už nejsem moc aktivní. Tak raději plním na svých stránkách blog. Fotím skoro denně, tak tam lidi nachází celkem dost nových věcí :)
Teď naše životy i práci ovlivňuje pandemie koronaviru. Zasáhla nějak i vás? Dá se fotografováním uživit?
Pandemie mě zasáhla asi jako každého, Větší projekty se museli kvůli omezením přerušit, dodělávají se v etapách. A na reklamách je cítit, že klienti a firmy začínají šetřit. Taky jsem teď prošel dobou, že jsem 2 měsíce neměl práci, ale už se to zase pomalu rozjíždí, tak mám radost, že chodí zajímavé zakázky. Myslim, že nás čekají ještě těžké časy. Ono to vždycky nějak dopadne a čas, který teď je navíc, lze krásně využít ke své volné tvorbě, posouvat se, nebo někomu pomoct.
Žijete v Teplicích. Jaký máte k městu vztah? Co se vám tu líbí anebo naopak nelíbí?
Jsem, patriot a Teplice mám hodně rád, i přes jejich stinné stránky. Určitě bych neměnil. Město je dobře zasazené mezi Krušné hory a České středohoří. Blízkost přírody a hezké parky, vidím jako hlavní výhodu. Rád chodím do lázní a Šanova, kam to mám kousek a stále objevuju nádherné domy a zákoutí. Co mě trochu irituje je střed města, kde máme dle mě zbytečně dvě obrovská nákupní centra. Teplice mají neskutečné množství supermarketů a v určitých částech přehlížený nepořádek. Jinak si myslim, že město jako takové má přesně takového ducha, jak vnímám Sudety.
A jaký máte vztah k okolní přírodě?
Už jsem zmiňoval, že česká krajina mě baví a naše Krušné hory úplně nejvíc. Když můžu, jsem tam denně. Objevuju nový místa a saju tu sudetskou atmosféru. Snažím se, těm našim lesům pomáhat aspoň tak, že uklízím bordel po lidech, kteří evidentně nemají k přírodě vztah žádný.
Prozradíte, jaké máte plány do budoucna?
Dál chci být dobrým člověkem, fotit každý den, stále pomáhat, ať už lidem, tak zvířatům. Dotáhnout rozjeté projekty, připravit věci na velkou výstavu roku 2022 s Alžbětou Jungrovou, uspořádat dvě menší výstavy pro dobro věci a věnovat se mojí psí lásce Baloo, která to nemá úplně lehký. Je toho hodně a doufám, že se zadaří :)
Přidat komentář