Hrát fotbal je hlavně věc, která je spojována s chlapci. Přesto i pro některé dívky se tento sport doslova stane jejich druhým životem. Lenka Boroschová se mu věnuje již od malička a nyní s kapitánskou páskou stojí v bráně týmu kostomlatských fotbalistek. Ty již nastupují do zápasů v dresech teplického klubu. Od příštího roku ponesou i jeho jméno.
Jak se stane, že se mladá dívka, jako vy, dostane k hraní fotbalu? Je ho hlavně klukovský sport.
Já jsem z fotbalové rodiny. Můj děda a táta se věnují fotbalu celý život. Mě k tomu dostal táta, už od malička. Fotbal hraji již od pěti let. U dědy na zahradě mě táta začal učit kopat do míče. Když děda zjistil, že mám na fotbal talent, přihlásil mě v Kostomlatech do přípravky.
To asi nebyla dívčí přípravka. Tak dlouho, pokud vím, ženský fotbal u vás neexistuje?
To byla klasická přípravka, hrála jsem s klukama. Až do svých patnácti let jsem hrála s nimi. Pak jsem přešla do ženského týmu.
Když říkáte s klukama, myslíte klasické zápasy?
Ano, klasické zápasy. I týmy z okolních měst a obcí, například Modlany nebo Osek mají nakombinované týmy. Není to nic neobvyklého. Děda se nyní snaží o to, aby dívky, které takto hrají, přešly k nám a my vybudovali silný tým.
Kostomlatský, brzy teplický tým, funguje od roku 2007. Jak vznikl?
Nejdřív to byl zápas přípravky s maminkami. Již tehdy jsem hrála. Pak děda začal shánět dobré hráčky a vytáhl mě a jednu moji spoluhráčku do ženského týmu. Nejdříve se ten tým jmenoval Poupata, věnoval se takovým sranda mačům. Hrály v něm maminy. Pak jsme se ale začaly věnovat fotbalu vážně.
A co tréninky. Je to s klukama jiné než s holkama?
Naším trenérem je táta, který mě fotbal učil, takže pro mě to vlastně moc velká změna nebyla. Ale dříve jsem hrávala v poli, hrála jsem stopera. V těch patnácti letech jsem se postavila do brány a od té doby mi to zůstalo.
Neláká vás vrátit se hrát?
Už ne. Měla jsme zdravotní problémy a jsem po operaci kolene. Takže v brance je to pro mne lepší, tam ho tolik nezatěžuji.
To je z fotbalu? A co další zranění?
Ano, z hraní. Hráli jsme na špatném povrchu a uvolnily se mi vazy a pak se to ještě dvakrát opakovalo. Například mě trefil míč před nedávnem do obličeje a tekla krev. Ale takové úrazy ke sportu prostě patří.
Teď vás čeká zásadní změna, již nebudete Kostomlaty, ale Teplice. Jak to berete?
Zatím jsme stále Kostomlaty, i když již hrajeme v teplických dresech. Ale pro všechny je hrát pod hlavičkou FK Teplice velká motivace. Jenom fakt, že bychom třeba nějaký zápas mohly hrát na Stínadlech, je úžasný. A samozřejmě si uvědomujeme, že se nám otevírá šance hrát i vyšší soutěže.
Šéfové FK Teplice slíbili, že když půjdete do baráže, tak velký stadion bude. Je to reálné?
Jsme dobrý tým. Myslím si, že to je dost reálné, jsme v tabulce vepředu. V minulém roce jsme soutěž vyhrály, ale nepostoupily jsme hlavně z finančních důvodů.
Trenéři se netají tím, že chtějí nabrat hráčky nové. Jaký vidíte zájem o fotbal mezi dívkami?
Ale ano, je. Nyní dokonce má každá naše hráčka web a i přes něj se snažíme hráčky získat. Například kontaktovat dívky, se kterými jsme v minulosti hrály. Ale nyní, až budeme pod Teplicemi, se to ještě zlepší. Už jenom ten název FK Teplice, mnoho znamená. Některé hráčky k nám budou určitě chtít. A doufáme, že se nám podaří přilákat k tomuto sportu i dívky z Teplicka, které se fotbalu dosud nevěnovaly.
Co na to kluci, když holka hraje fotbal?
Moji kamarádi jsou na to od mala zvyklí. V týmu jsme byly v přípravce dvě dívky. Spoluhráči to brali dobře. Nemyslím tím ale, že by na nás brali ohled.
A jaká je kapitánka fotbalistek v soukromí? Určitě to asi nebude nafintěná holka?
Teprve nedávno jsem ukončila studium, tak se to u mě tak nebralo. Ale třeba moje mamka, paradoxně, fotbal vysloveně nesnáší. Ta mne od toho odháněla a snažila se mne vést spíše k holčičím věcem. Ale táta s dědou jsou fotbalisté tělem a duší, takže to překonali.
Kluci dokáží být zapálení fotbalisté a pro hru se čehokoli vzdát. Jak je to u vás?
To je podobné. Fotbal je pro mne hrozně moc. Žiji s ním již od mala. Také jsem vystudovala masáže a masírování je můj koníček. Jiný další asi vážně nemám. Mám ráda všechny sporty. Jezdím na kole, hraji tenis. Ale fotbal prostě miluju.
Říkala jste masérka. Chtěla byste pomáhat místním fotbalistům?
Někde tam hluboko takové přání existuje. Ale zatím pracuji v Mostě, u sportovního maséra, kde sbírám zkušenosti. Stará se hlavně o softbalisty. Ještě se mám co učit.
Pro kluky je fotbal často práce, ti hodně dobří si vydělají i pěkné peníze. V ženském fotbalu to platí také?
To určitě ne. Ženy fotbal hrají pro zábavu a rozhodně ne kvůli penězům.
Jak dlouho ještě chcete hrát? Dokud to zdravotně půjde. Slyšel jsem, že hráčkám je i čtyřicet…
Jednu takovou spoluhráčku opravdu máme a hrozně ji to baví. A její manžel je strašně proti. Ona to ale má ráda, už kvůli té naší partě. My si strašně vzájemně pomáháme.
Kde je budoucnost teplických fotbalistek? Slyšel jsme sny o první lize. To je asi dlouhá cesta?
Hrozně dlouhá. Bude to chtít neustále bojovat a nevzdat to. Starší hráčky to hrají pro zábavu, ty do toho nešly s cílem hrát první ligu. Když je vám 25 let, začnete myslet spíše na založení rodiny. Ale my mladší a dorostenkyně určitě tuhle budoucnost vidíme a doufáme v ni. Uděláme pro to všechno
LENKA BOROSCHOVÁ
Devatenáctiletá kapitánka kostomlatských, brzy již teplických fotbalistek. Fotbalu se věnuje od svých pěti let, nejprve hrála ve smíšeném týmu. Jejím největším sportovním úspěchem je dvojnásobné vítězství v divizní soutěži. Kromě fotbalu ráda jezdí na kole nebo hraje volejbal. Pracuje jako sportovní masérka
Přidat komentář