Teplická Arkadie oslavila 30 let. Začínala jako soukromá škola pro handicapované děti a dnes poskytuje postiženým komplexní služby. Podle ředitelky Arkadie Lenky Machaloušové bez podpory silných partnerů, mezi které už dlouhé roky patří i sklářský gigant AGC Flat Glass Czech by to ale nešlo. Kdyby přišly problémy, teplická škola ví, kdo jí kryje záda.
Arkadie funguje už více než třicet let. Jak moc se Arkadie za ty roky fungování změnila?
Hodně, před třiceti vstoupilo do školy Arkadie první dítě a v té době bylo celkem těch dětí sedm. V současné době do školy chodí více než osmdesát žáků. Protože žáci vyrostli a stali se z nich dospělí lidé, tak Arkadie začala řešit, co dál. Takže za těch třicet let poskytujeme sociální služby pro lidi, co ukončili vzdělání, zaměstnáváme lidi s postižením, nabízíme volnočasové aktivity. V současné době je v Arkadii kolem dvoustovky dospělých lidí. Z nich je kolem stovky zaměstnanců se zdravotním postižením a dalších asi osmdesát lidí máme v sociálních službách. Pak máme spoustu lidí, co jsou na nás navázání, to jsou přátelé, kamarádi a lidé, co do Arkadie dochází a nevyužívají žádnou službu.
Lenka Machaloušová, ředitelka Arkadie
A co pohled společnosti na lidi s handicapem? Změnil se za ty roky?
Určitě ano, Arkadie vlastně vznikla díky pohledu společnosti na lidi se zdravotním postižením. Založila ji skupina nespokojených matek, která se nemohla smířit s tím, že jediná možnost pro jejich postižené dítě je ústav. A to ještě taková ústavní péče, kdy rodiče mohli za dětmi na návštěvu jednou za čtrnáct dní. Jedna z matek, zakladatelek, Jana Brežná, vzpomíná, jak to pro ni bylo stresující, protože jako vysokoškolsky vzdělaná žena chtěla pracovat, ale zároveň se chtěla starat o svého postiženého syna. A jediná šance tehdy byla, že jednou za dva týdny mohla v ústavu syna navštívit v přijímací místnosti. Takže matky se daly dohromady a založily Arkadii, aby děti mohly chodit do školy, bylo o ně postaráno, ale aby se i ony mohly nějak realizovat.
A jaký byl přístup Tepličanů?
Musím říct, že ta startovací dráha v Teplicích byla poměrně jednodušší než v jiných městech, protože Teplice jsou lázeňské město, kde místní byli zvyklí, že potkávají vozíčkáře, že potkávají člověka, který na první pohled nevypadá úplně stejně jako většinová společnost. Ale spoustu předsudků bylo potřeba překonat. Za ty roky lidé pochopili, že zdravotně postižení nejsou jen v ústavech, ale že jsou mezi námi. Cílem Arkadie je, aby se lidé se zdravotním postižením začleňovali do běžné společnosti, a já si myslím, že se nám to daří.
První děti k vám nastoupily v roce 1991. Během těch let jich prošlo vaší školou velké množství. Sledujete jejich cestu životem i nadále?
Určitě, spousta těch dětí pokračuje u nás v sociálních službách nebo jsou u nás zaměstnáni. Ti, co se osamostatní, to je naše taková největší výhra. Tak samozřejmě, že je sledujeme, po očku koukáme, co dělají. Někteří mají rodinu, někteří se uplatnili, někteří ne.
Takže se vám daří pro absolventy školy najít například pracovní uplatnění?
To je takové naše velké téma. My jsme si uvědomili, že když děti vyrostou, tak je nemůžeme hodit do toho vzduchoprázdna. Proto jsme začali zakládat sociální služby a chráněné dílny. Ale museli jsme vytvořit takový mezistupeň, protože, když se po ukončení školy, absolvent ocitl v chráněné dílně a najednou měl pracovat, tak to nebylo úplně snadné. Takže my se snažíme díky sociálním službám dělat přípravu, kde se děti ze školy připravují na práci, v našich chráněných dílnách. Také máme program, který nám pomáhá uplatnit klienty na volném trhu práce. Máme velké množství zaměstnavatelů, se kterými spolupracujeme, oslovujeme stále nové, vysvětlujeme jim, co to znamená zaměstnat člověka s postižením, pomáháme jim. Dokážeme docela dlouhou dobu stát jak při postiženém, tak i při zaměstnavateli. Řešíme, vysvětlujeme, jsme nápomocni. A to se nám daří, na volném trhu práce jsme uplatnili už spoustu lidí.
Jednou přijdou vaši klienti do důchodového věku. Otevře Arkadie i domov pro seniory?
Samozřejmě, že to je téma, které je pořád otevřené. Máme nějakou filosofii, jak se chováme k lidem s postižením, jak je chceme podporovat. A tato otázka se nabízí, takto vlastně ten běh Arkadie funguje. Na druhou přemýšlíme o tom, že domovy pro seniory, je zrovna sociální služba, která je v České republice poměrně dost rozšířená. Já si nemyslím, že by Arkadie měla dělat úplně vše. Myslím si, že máme dělat dobře, to co umíme, to co děláme.
Takže o zřízení ani neuvažujete?
Netvrdíme, že bychom domov pro seniory neuměli, ale k tomu se váže nejen provádět tu sociální službu, ale také kde, finanční podmínky, a to je velký problém. Takže my především mapujeme, komunikujeme, rozhlížíme se po těch organizacích, které mají tu filosofii nastavenou jako my, abychom mohli spolupracovat a doporučovat klientům. Domov pro seniory pro lidi s mentálním postižením je velký problém, ale jsou tu už takové vlaštovky, takže doufám, že až se naši klienti přiblíží důchodovému věku, tak to budeme umět vyřešit. Je to před námi a je to otázka a velké téma.
Foto: archiv Josef Hon, Jana Novák Kounovská, ZŠ Arkadie, Žít Teplice
Zmínila jste chráněné dílny. Vaši klienti vytvářejí krásné keramické výrobky. Přiblížíte nám, co všechno pod jejich šikovnýma rukama vzniká?
Slovně to nejde přiblížit úplně snadno, to se musí vidět, ale máme dvě keramické dílny, kde vznikají z keramiky dárkové předměty. Vedle toho trochu fušujeme do ručního papíru, vyrábíme svíčky. Velké téma pro nás teď je recyklace. Recyklujeme džínovinu, staré látky. Požíváme věci, které nám lidé darují, jako jsou knoflíky či nitě. Šijeme tašky, polštáře, dáváme hlavně té džínovině novou tvář. V tom jsme teď velmi úspěšní. Mimo dárkové výroby máme i technické dílny, tam se daří více mužům, jde o montážní práce.
Kde si vaše výrobky můžou lidé prohlédnout nebo koupit?
Máme v Teplicích svůj krámek, prodáváme i při různých příležitostech, teď před Vánocemi nás lidé najdou i v Galerii. A během koronavirové krize jsme se naučili nabízet naše výrobky i online a máme e-shop. Učíme se pohybovat na sítích, zmodernizovat se a marketing přesunout i jinam než do Teplic.
Zmiňovala jste recyklování džínoviny, sbíráte ji od veřejnosti?
Ano, nejen látky nebo džínovinu, ale ve chvíli, kdy někdo třeba ruší pozůstalost a mají doma krabici knoflíků nebo nití, které by bylo škoda vyhodit, tak to rádi přijmeme. Jak v naší šicí dílně v Úpořinách nebo lidé najdou kontakt na chráněné dílny na našich webových stránkách. Není problém nechat něco i na vrátnici v Kollárově ulici v Báňských projektech, kde máme sídlo také.
Keramika z Arkadie už je mezi Tepličany dobře známá. Určitě je rozdíl dělat něco pro potěchu a něco, čeho musíte vyrobit třeba více kusů. Jak náročné to je?
Právě vyrábět více stejných kusů je pro nás lepší. Ve chvíli, kdy děláte jednotlivé kusy, tak to je výtvarná práce. Na to máme pár zaměstnanců, ale většina lidí v keramické dílně dělá spíš manufakturním způsobem. To znamená, že umí několik operací a jsou specialisté jen právě na to svoje. Pro nás je daleko výhodnější dělat velké množství jednoho výrobku a mít zajištěný odběr, než když každý výrobek je jiný. Ale stále platí, že každý výrobek je ruční práce, na nic nemáme stroje, maximálně formičky, které si sami vyrábíme.
Už dlouho chybí v sociálních službách finance. Jak náročné je shánění podpory?
To má několik rovin. Jedna je otázka financování chráněných dílen, což je v současnosti trochu problém. Musíme si vydělat na provoz a máme dotace od úřadu práce. Díky tomu, že zaměstnáváme osoby se zdravotním postižením a s mentálním postižením, tak ta produktivita práce v některých dílnách je u nás velmi malá. Na druhou stranu se snažíme, aby ty lidi práci měli, aby se denně oblékli a do práce přišli. Aby měli nějaké společenské uplatnění. Jenže nejsme podnikatelé, takže naše chráněné dílny nevznikly za účelem tvorby zisku, ale abychom ty lidi zaměstnali. Tady bojujeme, protože se často mění podmínky, narůstá minimální mzda, ale nenarůstá produktivita práce.
A v sociálních službách?
Trochu jednodušší je financování registrovaných sociálních služeb, kde to sice není stále růžové, ale už víme, co můžeme čekat. Určitě je to jednodušší a stabilnější, než to bylo například před deseti lety. Samozřejmě k tomu máme připomínky, byli bychom rádi, kdyby systém fungoval trochu jinak a byl by dlouhodobější. Ono každoroční psaní projektů a obhajování naší práce je náročné. Tímto financováním, ale pokryjeme jen základní věci, jako jsou mzdy a provoz. Všechno ostatní, jako například zlepšit prostředí lidem, na to už musí peníze hledat.
Vaším tradičním velkým sponzorem je teplická společnost AGC Flat Glass Czech. Co pro vás jejich příspěvek znamená?
Pro nás je velmi zásadní mít takovéto příznivce jako je AGC, na které se můžeme spolehnout v dobách dobrých i horších. Každoročně dostáváme sto tisíc a to jsou peníze, za které se dá spousta věcí pořídit. Za ty roky jsme už od nich obdrželi 1 098 tisíc korun. Tyto dary jsou pro nás důležité, za ty peníze jsme schopni podpořit chráněné dílny, vybavit něco do sociálních služeb nebo zorganizovat volnočasovou akci.
Je něco, co byste na tak dlouho trvající spolupráci, dá se říct partnerství, chtěla zdůraznit?
Taková dlouhodobá spolupráce je pro nás velmi důležitá. Vyzdvihla bych především to, že víme, co od této spolupráce můžeme čekat. Je úžasné, že s těmi penězi můžeme počítat třeba v rozpočtu a jsem přesvědčená, že kdybychom se dostali do nějaké velkého průšvihu a oslovili AGC, že potřebujeme pomoci, tak to je partner, který by nám pomohl. Já vždy říkám při přebírání šeku, že je super vědět, že v okolí máme někoho, o koho se můžeme opřít a to je u těch dlouhodobých spoluprací velmi cenné.
Šek od AGC jste dostali i letos. Už víte, na co peníze použijete?
V Krupce budujeme zahradu, do které chceme udělat altán, provozujeme dopravu tělesně postižených, která není systematicky placená, takže pokud peníze dáme dohromady, tak půjdou tímto směrem.
Nedávno jste navázali spolupráci i s Nadačním fondem FK Teplice. V čem spočívá?
Spolupráce začala tak, že se naši klienti šli podívat, jak to v klubu funguje, představitelé klubu se přišli podívat k nám. Dostali jsme už dvakrát deset tisíc. Prvních deset tisíc šlo na spolufinancování speciálního stolu, vhodného i pro vozíčkáře, právě na zahradu v Krupce. A druhých deset tisíc šlo jako příspěvek na pořízení do nového svozového auta. Musím říct, že tyto finanční podpory jsou pro nás také významné.
Je tu advent a Vánoce se blíží. Připravuje Arkadie nějakou akci pro veřejnost?
V Duchcově jsme otevřeli vánočně laděnou výstavu, kde představujeme svůj Betlém, který tvoříme už několik let, a do kterého každý rok přidáme nějakou figuru. Ten stojí za zhlédnutí. Výstava ale mapuje i naše třicetileté působení, které jsme kvůli koronaviru zatím nemohli oslavit. A jak jsem už zmiňovala, máme otevřený předvánoční prodejní stánek v Galerii.
Co byste popřála Arkadii ke třicetiletému výroční a našim čtenářům do roku 2022?
Arkadii bych přála, aby byla silnou organizací, která má ve svém okolí respekt a stojí vedle lidí se zdravotním postižením. Ne, že by dělala práci za ně, ale ve chvíli, kdy se člověk dostane do jakékoli nesnáze nebo mu život prostě nadělí, tak aby se na nás mohl obrátit a my mu uměli pomoci. Přála bych Arkadii, aby to financování nemuselo být hlavní téma a my se opravdu mohli věnovat mezilidským vztahům. Nám všem bych přála hodně zdraví, hodně štěstí, a aby s Arkadií měli co do činění jako přátelé, a pokud nás budou muset využít, tak abychom jim byli schopni pomoci.
Přidat komentář