Jedním ze zajímavých dnů, které jarní měsíc nabízí, je 28. březen, kdy slaví svůj svátek učitelé. Jedním z kantorů, kteří tak trochu netradičně přistupují k výuce je Adéla Hufová. Snaží se své žáky nadchnout pro dějiny zábavnější formou. Badatelskou činností si sami zasazují historické okamžiky do kontextu, čímž se je rychleji a snáz naučí i pochopí. Době, kdy se děti nazpaměť biflovaly letopočty, možná zvoní hrana.
Jak jste se k výuce dějepisu dostala? Měla jste jako ho žákyně a studentka vždy ráda?
Pamatuji si svou první hodinu dějepisu na základní škole, opakovali jsme, co si pamatujeme z vlastivědy – pan učitel vždy k určité události velmi poutavě vyprávěl něco zajímavého a já ho se zaujetím poslouchala, tento předmět se stal posléze mým neoblíbenějším. Je pravda, že jsem byla asi jediná, ale mě to opravdu bavilo. Historie je často zahalená tajemstvím, a to mě na ní lákalo. Když jsem se rozhodovala, jaký učitelský obor budu studovat na vysoké škole, historie byla jasná volba, háček byl trošku v tom, že jsem na střední škole měla tento předmět pouze dva roky. Takže po úspěšném absolvování maturity jsem se pak ještě po nocích „drtila“ dějiny, abych uspěla u přijímacích zkoušek na VŠ. A ono to vyšlo.
Jak vlastně vypadá výuka dějepisu na školách? A liší se to od vašich představ?
Co se týče základního vzdělávání, tak od šesté do deváté třídy učíme dějiny lidstva, začínáme pravěkem a končíme moderními dějinami, které by měly být probírány až v 9. třídě. Ale to je prostě špatně, pro historii by měly být moderní dějiny prioritní. Je nesmírně důležité, aby děti znaly jména jako je Milada Horáková, Václav Havel či Margaret Thatcher, ale třeba i Slobodan Miloscević či Usáma bin Ládin. Líbí se mi koncepce, kdyby se děti učily moderní dějiny ve spojitosti se staršími dějinami, například když dětem budu povídat o objevení Tutanchamonovy hrobky, dostanu se tak do starověku. Když budu učit o první republice, dostanu se tak k Přemyslovcům a Lucemburkům. Tohle by se mi líbilo a takto bych si dějepis do budoucna představovala.
Když se řekne dějepis, většina z nás si představí biflování letopočtů. Funguje to tak v hodinách pořád?
Mým cílem je v dětech vzbudit touhu po poznání historie – aby si zapamatovaly a pochopily důležité události, které formovaly českou a světovou historii do dnešních dnů – rozhodně nepotřebuji, aby memorovaly všechna data, ale zapamatovaly si či pochopily důležité historické milníky a dokázaly je zařadit do doby a dobového kontextu-
Jak to chcete udělat?
S dětmi v podstatě bádáme, pracujeme hlavně s prameny, snažím se o to, aby kriticky myslely, aby pochopily, proč se nějaká událost stala a čím je ta která osobnost významná. Hlavně ale diskutujeme a často někam jezdíme. Nedávno jsem absolvovala s dětmi seminář s přespáním v Terezíně. Tento dvoudenní seminář, kdy se žáci také setkají a debatují s přeživšími holocaustu, je asi jednou z nejlepších cest, jak si uvědomit hrůzy minulosti.
Učit moderní dějiny je asi snadné, ale co třeba období husitství?
Samozřejmě, učit moderní dějiny je radost, je řada pramenů, které mohou výuku učinit zajímavější. Též je pravda, že některé historické události zábavně učit nelze. Záleží, zda tyto události jsou tak důležité, že by je děti měly znát. To řeším stále, co všechno by měly děti vědět. Spíš je podstatné, aby chápaly a uměly dát do souvislostí historické události. V dnešní moderní době si většinu informací také mohou rychle najít na internetu. A zrovna, když se ptáte na husitství, to zábavně učit určitě lze – můžete s dětmi vytvořit z lavic vozovou hradbu a ukázat, jak husité bojovali, či si zazpívat moderní verzi písně „Kdož sú boží bojovníci“ (smích).
Takový přístup klade i větší nároky na vyučující.
Ano, chce to opravdu učitele, který se na své hodiny bude pečlivě připravovat, a to rozhodně zabere hodně volného času.
Existují projekty, které se snaží výuku dějepisu proměnit? A jsou vůbec proměně učitelé nakloněni?
Projektů je několik. Nyní je asi velmi významný celorepublikový pilotní projekt Dějepis+. Tým didaktiků a historiků vytvořil metodické materiály pro výuku dějepisu – dějin 20. století. Jsou určeny k výraznému posílení badatelské výuky dějepisu tak, aby se žáci učili vědomosti o minulosti zpracovávat jako otevřené a zaujímali k nim vlastní názor, nikoliv je pasivně přebírali jako hotová fakta. V tomto projektu jsem koordinátorem na Teplicku a mám pod sebou řadu velice šikovných učitelů.
Kolik učitelů je zapálených pro moderní způsob výuky?
Myslím si, že je to tak půl na půl. Ze zkušeností vím, že zapálení učitelé jsou vždy v každém nově vzniklém projektu, nebojí se nových výzev. Ale nemám iluze o tom, že by to byli všichni pedagogové, jistě jsou i ti, co jen odvykládají látku a zavřou za sebou dveře. Já takové ale neznám. Na druhou stranu zapálení učitelé chtějí od dětí nějakou zpětnou vazbu, nechtějí, aby v hodinách seděly jako pecky, což ale také nemusí vyhovovat všem žákům. Já rozhodně nikoho nekritizuji, třeba někdo dokáže tak poutavě celou hodinu povídat, že děti sedí s otevřenou pusou. Tohle já ale neumím a asi by mě to ani nebavilo, potřebuji v hodinách akci.
Dokážete říct, jak to funguje na Teplicku?
Kromě toho, že učím v Dubí, vedu ještě tři projekty, v kterých jsou učitelé na Teplicku zapojeni. Nevím, zda mám opravdu štěstí, ale všechny mé skupiny jsou úžasné, jsou velmi milí, inteligentní a zodpovědní učitelé, kteří se nebojí nových výzev, kteří se nebojí měnit výuku a hlavně ji měnit chtějí. Jako velmi přínosnou vnímám i tandemovou výuku – tento školní rok to takto funguje na naší škole – v některých hodinách jsou dva učitelé. Společně s kolegyní Markétou Vágnerovou takto učíme dějepis v 7. třídě a je to naprosto skvělé.
S jakými typy učitelů jste se setkala během svých školních let? Vzpomínáte na někoho opravdu ráda?
Setkala jsem se samozřejmě s různými pedagogy. Já osobně nejraději vzpomínám na ty velmi autoritativní, kterých se děti bály, občas i křičeli a byli někdy drsní – na druhou stranu opravdu naučili a byli féroví. Za mě to byli učitelé českého a německého jazyka – jak na základní škole, tak i na střední. Díky nim jsem pak dala maturitu z těchto předmětů, jak se lidově říká, „s prstem v nose“.
Kterou část dějin máte ráda? Jsou dějiny i vaším koníčkem? Co vás baví, když máte volno?
Nejraději mám nejnovější dějiny, období protektorátu. Na toto téma jsem psala i diplomovou práci, která pak byla pozitivně přijata. Dějiny jsou samozřejmě i mým koníčkem. Pokud někam cestuji, musím vše vidět, takže když jsme byli u alpského jezera Königssee, museli jsme vylézt na Orlí hnízdo. Když jsme na dovolené ve východních Čechách, prolezu každý bunkr. Naštěstí syn je již ve věku, že ho to také baví, tak mám parťáka. Podívat se do všech možných muzeí, hradů a zámků to už je takový můj standard. Kromě toho ale hrozně ráda sportuji – hlavně běhám, ale i lyžuji, hraji tenis a chodím do fitka. Též miluji studenou vodu, takže už přes tři roky patřím ke skalním otužilcům.
Kam byste chtěla výuku dějepisu posunout?
Pro mě jsou stěžejní nejnovější dějiny, ale nejen 20. století, ale i století současného. Děti by měly znát i události, které se děly po roce 1989. Mým cílem je, abych výuku dějepisu v 9. třídě vždy ukončila rokem, ve kterém se dané děti narodily. Bude to ale ještě dlouhá cesta, teprve ji začínám. Dějepis je touha po poznání historie, pokud člověk zná dějiny a hlavně chyby, které se staly v minulosti, dokáže se z nich poučit i v budoucnu.
Přidat komentář