Malá Paříž. Tak se prý říkalo Teplicím v dobách, kdy město patřilo do ligy nejvýznamnějších evropských lázní spolu s takovými Spa nebo Baden – Baden. Malá Paříž se také jmenují hudební vystoupení, která se v teplých měsících konají na terase Zahradního domu nebo v sousedním hudebním altánu. Před pěti lety je začal pořádat nájemce kavárny v Zahradním domě, Antonín Moravec.
Jak jste se dostal k organizování Malé Paříže? Jak vás to napadlo?
Začalo to tak, že jsem si pronajal kavárnu v Zahradním domě. Začal jsem se zajímat o jeho historii a zjistil jsem například, že jde o první kulturní dům ve střední Evropě. V roce 1732, kdy byl postaven, prý nebylo zvykem budovat nemovitosti za tím účelem, aby¨se lidi bavili. Ale v Teplicích to bylo kvůli lázeňskému životu potřeba.
Takže jste na původní účel Zahradního domu navázal…
Pozoroval jsem, jak si lidi chodí zakřičet do hudebního altánu, a pak jsem zjistil, že dřív sloužil pro takzvanou Tafelmusik. Lidé seděli u altánu kolem stolků, bavili se a k tomu jim hrála hudba. Altánek je totiž udělaný tak, že ven jde hudba jako ztlumené rádio a uvnitř muzikanti neslyší, jak si u stolků lidi povídají a cinkají lžičkou o hrnek, takže si mohou to svoje hraní užít. Přišlo mi, že Teplicím chybí venkovní hudba. Podle toho se přece pozná lázeňské město. Nemyslím si, že jedna Lázeňská, koncerty v Mušli a tanec na terase divadla stačí. V Domě kultury mají za to, že je tu venkovních akcí zadarmo hodně. Já myslím, že není. A tak jsem začal dělat Malou Paříž.
Zdá se, že diváci vám dali za pravdu. Během krátké doby si nedělní koncerty u Zahradního domu získaly obrovskou popularitu.
A musím říct popularitu bez reklamy. Zjistil jsem, že je to jediná akce svého druhu v republice. Nikdo jiný tady nedělá devatenáct letních festivalů zadarmo pro lidi na jednom místě. A vypadá to, že ani jinde to není obvyklé. Teď mi napsal jeden skotský muzikant, že by si chtěl zahrát na Malé Paříži, protože se o ní doslechl od svého kamaráda Angličana. Na Malé Paříži hráli muzikanti z Ázerbajdžánu, Polska, Bulharska, Slovenska, Maďarska, Francie, Mexika, Chille, Británie, dokonce i z USA. Všichni tihle lidé, kteří cestují po světě, mi říkají, že něco jako Malá Paříž u nich není. Takže možná jsem jediný v Evropě. A to mi přijde už docela hustý.
Kde kapely, které naKde kapely, které na Malé Paříži vystupují, sháníte?
Některé znám, jiné jsem sehnal přes internet, kde je spousta odkazů. Projdu si dejme tomu sedm set kapel na Bandzone, z toho si sto padesát vyberu a třeba čtyřicet z nich mi kývne na podmínky, které jim můžu nabídnout.
Jakou máte dramaturgii?
Snažím se, aby to bylo vícegenerační a multižánrové. Aby ten posluchačský trychtýř byl co nejširší. Ale nemám tam třeba dechovku, protože ta už je dneska specifická a na okraji zájmu. Nemám tam taky žádný hardcore, protože to se k Zahradnímu domu prostě nehodí. Mám to spíš postavené na pouličním charakteru hraní.
Z čeho vystupující platíte?
Začínal jsem v roce 2010 a zhruba první dva roky jsem koncerty platil ze svého. Pak se stala taková věc, že mi zavolal náměstek primátora Hynek Hanza, že se kvůli mně svolává mimořádná rada, protože by město moje akce rádo podpořilo. Neznám moc pořadatelů, kterým by se něco takového stalo. Většinou musejí o dotace nebo grant žádat první. A musím říct, že bez podpory města by už Malá Paříž dávno nebyla.¨Dneska má akce tak veliký kredit, že ji podporují taky firmy. Stalo se mi třeba, že za mnou přišel chlapík, který mi řekl, že pokud potřebuju, mohl by mi s pořádáním finančně pomoct. Taky bych rád řekl, že jsem moc vděčný městské policii, která se během koncertů¨vždycky kolem Zahradního domu projde, a tak preventivně působí na lidi, kteří by mohli vyvolávat konflikty a kteří se čas od času na Malé Paříži také objeví. Vidím zkrátka, že je v Teplicích spousta lidí, kteří Malé Paříži drží palce.
Těžko byste to mohl dotovat, kdybyste k Malé Paříži neměl ještě jinou profesi. Hrajete v muzikálech pražského divadla Kalich. Jak jste se tam dostal?
To je náhoda. Do té doby jsem nikdy nezpíval v žádné kapele ani nehrál divadlo. Až jednou jsem si na jedné sklářské chatě na Moldavě, kde můj brácha dělal správce, na záchodě četl noviny. A v nich byl malý článek, že Daniel Landa přijímá herce do muzikálu Krysař. Jedinou podmínkou byl věk od 18 do 60 let. Mně bylo 32, jeden můj kamarád jel tehdy zrovna bych to mohl zkusit, abych viděl, jak to vypadá. Jestli je to jako v mém oblíbeném filmu Chorus Line. Ale vůbec jsem nepočítal s tím, že by to vyšlo. No a dopadlo to tak, že jsem konkursem prošel a dostal jednu z hlavních rolí, kde jsem se střídal s Pepou Vojtkem.
Takže jste ve 32 letech objevil skrytý talent?
Tak já jsem vždycky zpíval a věděl jsem, že nezpívám špatně. Ale zpíval jsem jen v hospodě s kytarou. Jinak nic. Mě tehdy zajímaly jiné věci. Hrál jsem fotbal, trénoval jsem žáky v Teplicích a učil jsem tělocvik. Ale prostě jsem¨muzikál zkusil, protože jsem si říkal, že bych toho mohl později litovat. Hodilo mě to na úplně jinou životní kolej. No a dodneška jsem z toho nevypadl. V divadle Kalich hraju pořád. Teď třeba v Horečce sobotní noci.
To jste tedy pořádně přehodil výhybku.
Ze školy jsem odešel ještě před koncem roku k 1. červnu. Musel jsem se rozhodnout. Buď budu každý den zkoušet a nechám školu, nebo řeknu v divadle: „Děkuju, že jste mě vybrali, ale já učím.“ Ani jsem nevěděl, jestli mě nevyhodí v průběhu zkoušení, protože to se tam taky stalo. Na tu roli jsme byli tři. Já, Pepa Vojtek a Honza Apolenář, který byl v té době nominovaný na cenu Thálie. Rovnou mi tehdy řekli, že se může stát, že se jim nakonec nebudu líbit a že mě vyhodí, anebo že odehraju odehraju třeba jen tři představení. Ale já jsem doufal, že se to nestane.
Co fotbal? Ten jste kvůli divadlu také opustil?
Já jsem tehdy taky hrál fotbal v Německu. Žádnou bundesligu, samozřejmě, ale asi čtvrtou nejvyšší soutěž. Když byly asi tři týdny před premiérou Krysaře, tak Pepa odjel na turné s kapelou a Honza Apolenář onemocněl. Takže všechny zkoušky jsem od začátku do konce projížděl sám. A musím říct, že krátce před premiérou se to hodně piluje. Do toho jsem na hřišti při fotbale dostal loktem do žeber a měl jsem je naražená. Říká se, že to prý bolí víc, než žebra zlomená. A je fakt, že to bolelo hrozně. Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. A s tímhle handicapem jsem musel pobíhat po jevišti a hrát a zpívat. Snažil jsem se, aby to nebylo poznat. Bylo to hrozný a měl jsem strach, že mě vyhodí. Takže jsem s fotbalem raději skončil. Navíc se hrálo v sobotu a já míval v sobotu představení. Pak jsem se k fotbalu vrátil tady na Teplicku na okresní úrovni. A to bylo v pohodě, šel jsem si zahrát, když jsem měl čas.
Říkáte, že jste v té své první roli alternoval s Josefem Vojtkem z Kabátů, což je taky Tepličák. Znali jste se před tím?
Znali. Hráli jsme spolu fotbal, když nám bylo deset. Ale pak jsme se sobě nějak ztratili a každý žili jinak. Pepa byl v komisi, co vybírala lidi do Krysaře, ale zrovna když jsem dělal konkurs já, tak tam nebyl. Potkal jsem ho až nějaký čas poté v Teplicích v hospodě Pod palmou. Dali jsme se do řeči a já povídám, že budu hrát v Praze u Landy muzikál a Pepa na to, že on taky, a co že budu hrát. Řekl jsem, že Štěpána v Krysaři a Pepa řekl, že on taky. Pak jsme spolu čtyři měsíce trávili každý den, měli jsme spolu i byt v Praze. Musím říct, že Pepa mi v mých začátcích v divadle hodně pomohl.
Hrajete v Praze, ale bydlíte v Teplicích. Nikdy vás nenapadlo se přestěhovat?
Asi napadlo, ale nepřestěhoval jsem se. Tři roky jsem dokonce v Praze bydlel, ale já nějak neumím v Praze žít, takže jsem tam byl nešťastný. Jsem už moc starý na to, abych se odněkud vytrhával. Takže dojíždím.
Hrají k vaší nechuti k Praze nějakou roli i Teplice?
Určitě. Tady jsem prostě doma a mám tu kamarády už od školky. Já to nikdy jinak mít nebudu. Mám to tady rád a rozhodně jsem patriot.
Moje nej:
barva: nemám
číslo: 11
jídlo: Hot wings, menu v KFC
motto:Lituji hlavně věcí, které jsem neudělal.
politik:Nevím, na místní úrovni je jich víc.
Profil:
Narodil se v roce 1964 v Teplicích. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor tělesná výchova – občanská nauka. Nejprve učil tělocvik, hrál a trénoval fotbal, od roku 1996 hraje v pražském divadle Kalich, kde hraje v muzikálech (Krysař, Rusalka, Hamlet, Touha, Johanka z Arku…), od roku 2010 provozuje při své kavárně v Zahradním domě malé letní festivaly pod širým nebem nazvané Malá Paříž.
Přidat komentář