Žongloval s třímilimetrovou antiperlí i věcmi, které svým tvarem míč nepřipomínají. Uběhl maraton a kopal si přitom míčem, který mu ani jednou nespadl na zem. Teplický rodák a král fotbalového míče Jan Skorkovský je držitelem 1515 českých i světových rekordů.
Pracoval jste jako veterinář, ale vaším koníčkem i životní náplní bylo fotbalové žonglérství. Jak vás to vůbec napadlo?
Mým snem a cílem bylo stát se slavným fotbalistou. Slibné začátky a úsilí naznačovaly reálnou naději. V devatenácti, v roce 1971 jsem se v Teplicích z prvoligového dorostu dostal do prvoligového kádru dospělých. Zároveň jsem ale odmaturoval na gymnáziu, byl v Brně přijat ke studiu na Veterinární fakultu a přestoupil do prvoligové Zbrojovky. Vysokou školu jsem vystudoval, ale s vrcholovým fotbalem skončil.
Ale ne nadobro…
Během veterinární praxe v Praze jsem zároveň velmi intenzívně pokračoval v naplnění svého fotbalového snu. Už ne jako fotbalista ale jako zmutovaný fotbalový sólista. Z individuálních a netradičních fotbalových dovedností jsem postupně vymýšlel a vytvářel samostatnou sportovně-uměleckou specializaci a k té jako bonus rekordní výkony. Když bylo moje veterinární pracoviště po dvaceti letech zrušeno, nové místo jsem nehledal. Originální živností až do důchodu byla fotbalová show a rekordy. Uživil jsem rodinu, procestoval celý svět, kariéru měl delší proti klasickým fotbalistům o čtvrt století a rekordů bylo víc, než gólů od nejlepších kanonýrů. Jsem aktuálně v cíli a měl bych být spokojen.
Byl jste nadějný fotbalista, proč jste vlastně skončil s fotbalem?
Studium bylo náročné, do kádru pro první ligu jsem nebyl zařazen. Bylo mi dvacet, další úsilí se mi zdálo marné, velmi slibná kariéra tak skončila dříve, než vlastně pořádně začala. Rozhodnutí, míč si přivlastnit pouze pro sebe, mi poskytlo si dosyta užívat fotbalu a to i na místech o kterých se mi ani nesnilo a se spoluhráči, kteří byli mými velkými vzory a idoly.
Jste teplický rodák. Jak vlastně na dětství a mládí na severu Čech vzpomínáte?
Dětství a mládí na severu Čech bylo krásné, nezapomenutelné. Byl to pravý domov, na který často a dojatě vzpomínám po celý zbytek života, od těch devatenácti let, kdy jsem vyrazil do světa.
Vracíte se sem? Máte tu třeba rodinu, přátele?
Od roku 1976 žiji v Praze. Rodiče bydleli v Teplicích do roku 2011. Babičku s dědou jsem měl v Žalanech a skvělou tetu a dva bratrance v Bořislavi. To byly hlavní důvody k pravidelným návštěvám. Výborným kamarádem byl, bohužel už nežijící teplický fotbalista, Vašek Senický. Od žáků jsme spolu hráli fotbal a dokonce ve škole seděli v jedné lavici. Během kariéry jsem tu absolvoval mnoho zajímavých akcí a vystoupení.
Jste držitelem velké spousty českých i světových rekordů. Kolik přesně jste jich vytvořil?
Bylo jich více jak dva tisíce. Započítaly se ale pouze ty, které byly odborně dozorovány, ověřeny a potvrzeny certifikátem či podobným písemným dokumentem. Můj poslední certifikovaný záznam v České databance rekordů z června 2018 potvrzuje, že od roku 1982 do roku 2018 je to celkem 1515 národních a světových rekordů.
Z uvedeného počtu je 1154 rekordů českých, 100 rekordů československých a 261 rekordů světových. Započítány jsou kromě fotbalových rekordů i rekordy v přeskocích přes švihadlo. Za 36 roků rekordmanské kariéry dává celkový počet rekordů zajímavý průměr. Méně než 9 dnů na jeden národní nebo světový rekord.
Zaujalo mně, že jste dokázal překonat maratónskou trať a přitom si kopat nebo hlavičkovat s míčem. Jak moc náročné to bylo?
Náročnost spočívala především v tom, že během celé trasy stačil zlomek sekundy, nepatrná nepřesnost znamenající dotek fotbalového míče se zemí nebo s rukou, tím zmaření mé jedinečné příležitosti i mnohaleté přípravy. S přibývajícími kilometry a s rostoucí únavou bylo nutné udržet stoprocentní soustředění a pozornost po celých více jak 7 hodin. Absolvoval jsem to v roce 1990, v rámci 1. ročníku Mezinárodního maratónu v Praze. Startérem byl legendární Emil Zátopek a do cíle na Staroměstské náměstí jsem dorazil za 7 hodin 18 minut 55 sekund.
Šlo asi o unikátní rekord…
Krom jiného byl tento rekord, jako jediný svého druhu, zhruba 20 let uváděn v celosvětových vydáních Guinnessovy knihy světových rekordů v kapitole Fotbal
Kde jste hledal inspiraci pro své rekordy?
Především v sobě. Téměř každodenní několikahodinový trénink aktivoval vymýšlení stovek disciplín a umožnil postupné zvládnutí přibližně dvaceti tisíc různých fotbalových dovedností, triků a sestav. V akci bylo celé tělo kromě rukou, s míči všech druhů a velikostí včetně dalších i zcela nefotbalových rekvizit, jako je 3 mm „antiperle“, rybíz, hrách, víno, mince, kostky, šišky, hrnky, vejce, hokejový puk, kokosový ořech a další. Při jednom z rekordů jich bylo 130.
Jak se na tyto výkony trénuje?
S míčem jsem byl v každodenním kontaktu od pěti let. Jeho magická síla ovládla celý můj život. Působila jako droga, nemoc a posedlost. Byla „léčena“ extrémními a navyšujícími tréninkovými dávkami. Už v roce 1991 „český Guinness“ pan Ladislav Kochánek ve své knize „Co člověk dokáže“ uvedl, že počet mých doteků s míčem je odhadován na 100 miliónů. Za dalších třicet let tréninkové objemy výrazně narostly. Život aktivně prožitý s míči a se švihadlem znamená desítky tisíc hodin speciálního tréninku a desítky tisíc fotbalově-žonglérských kilometrů. Odhadem se jedná o větší vzdálenost, než je dvakrát obvod zeměkoule po rovník. Zmiňovány jsou také desítky miliónů přeskoků švihadla, hektolitry potu, tisíce propocených triček a odhadem 50 miliónů hlaviček. Za rok mi bude sedmdesát. Nyní už jde pouze o nutný přiměřený pohyb, s otužováním ve Vltavě a snahou o udržení životosprávy.
Jaký byl nejmenší předmět, se kterým jste dribloval?
Nejmenší byl právě ten 3 mm bonbónek „antiperle“. Uprostřed stadiónu jsem s touto miniaturou dokázal rekordních 141 fotbalových doteků. Když moderátor počítající těsně v mé blízkosti oznámil stovku doteků, čtyři tisíce přítomných diváků sice „míček“ vůbec nevidělo, ale do ukončení akce ve stoji bouřlivě aplaudovalo. Výkonu si cením i z toho důvodu, že jsem rekord zvládl bez brýlí a to jsem tehdy měl blízko dvě dioptrie.
A největší?
Maxi gymnastický míč o průměru zhruba metr. Daleko obtížnější byl z velkých předmětů dětský kočárek, se kterým jsem zvládl předem stanovených 10 doteků nebo meloun střední velikosti. Velmi kuriózní bylo fotbalové žonglování s kostkou vyrobenou z tisícikorun, v hodnotě jednoho miliónu a to na jedné firemní akci bankovní společnosti. Poškození bankovek zabránil speciální obal.
Jakého svého rekordu si nejvíce vážíte?
Každý rekord má pro mě význam a hodnotu. Znamená novou kvalitu, další posun vpřed, navýšení skóre, vím jaké úsilí je za ním skryto. Stanovit nejcennější či nejnáročnější rekord je pro mě obtížné. Vůbec můj první rekordní výkon je z roku 1982 se švihadlem. 1320 přeskoků v limitu 10 minut, dosud platný československý rekord. Nepřekonaná absolutní vytrvalost se švihadlem pro Československo z roku 1986 má hodnotu 6 hodin a 60 tisíc přeskoků. Dosud platné světové rekordy držím ve švihadlové vytrvalosti na dvě a tři hodiny.
Třicet let jezdím do Pelhřimova na festivaly rekordmanů. V roce 2000 jsem tam zvládl 303 českých rekordů za 48 hodin. Na festivalech v zahraničí jsem posbíral přes 200 rekordů a setkal se s nejslavnějšími rekordmany. Největší tuzemský i mezinárodní ohlas měl zmíněný Pražský maraton s míčem, především díky Guinnessově knize. V roce 1986 jsem v Brně zvládl dokonce 45 km, ale s jedním dotekem míče se zemí na dvacátém sedmém kilometru.
Ve vichřici jsem fotbalový míč dostal na vrcholy Sněžky, Ještědu a Kozákova. Nebo z Neapole ke kráteru sopky Vesuv v Itálii. Z Liberce k vrcholu Ještědu jsem zvládl také tenisák. S tímto míčkem mám rekordní bezchybnou vzdálenost 11 km. Za jediný v historii je označován fotbalový přechod Itálie, 271 km od pobřeží Jaderského moře přes pohoří Apeniny a Řím na pobřeží moře Tyrhénského. Akce se uskutečnila v květnu roku 1990 na počest fotbalového mistrovství. Díky tomuto výkonu, mi bylo nabídnuto členství ve fotbalovém klubu osobností v Amfoře Praha a roce 2014, jsem byl dokonce v rámci oslav 40. výročí založení klubu uveden do Síně slávy Amfory. Velmi si cením finálního ocenění celé kariéry, uvedení do Rekordmanské síně slávy v roce 2007 mezi nejslavnější rekordmany svých oborů, jakými jsou Emil Zátopek, Hanzelka a Zikmund či Karel Gott.
K ukončení kariéry jste si vybral magické datum 11. 11. 2011. Můžou vás ještě někde fanoušci vidět?
Tento fakt bych rád upřesnil. V uvedeném, pro mě „magicky fotbalovém“ datu jsem se loučil posledním rekordem symbolicky v Pelhřimově. Aby těch „fotbalových jedenáctek“ bylo co nejvíc, výkon s jedenácti nejoblíbenějšími rekvizitami trval 11 minut a začátek akce byl stanoven na 11 hodin. V Pelhřimovském muzeu rekordů a kuriozit pak vystavili mou figurínu s míčem v životní velikosti a řadou exponátů z mé kariéry vyzdobili speciální koutek.
Následující čtyři roky jsem vydržel být ohledně rekordů v klidu a regenerovat. Pátý rok jsem ale znovu začal s intenzivním tréninkem a vrátil se do Pelhřimova na festivaly, kde jsem přidal dalších 154 rekordů. Aktuální bilance je tedy těch 1515 rekordních výkonů.
Máte u nás nějakého následovníka?
Ano, několik. Uvedu dvě jména. Honza Weber a Vašek Klouda.
Co na tuhle vaši celoživotní zálibu a náplň říká vaše rodina?
Manželka předem věděla, co jsem zač. Absolutně tolerovala mou celoživotní posedlost, ale i mnohaletou obživu. Děti mají vysokoškolské vzdělání, kvalitní povolání, v mládí se mnou jezdily na různé akce. Čas pokročil, čekám už čtvrté vnouče.
A co vaše zdraví? Fyzičku musíte mít určitě skvělou, ale co třeba hlava po tolika hlavičkách?
Mohu potvrdit, že tělo vydrží neskutečně moc. Fyzicky i psychicky. Na průběžnou rehabilitaci jsem naštěstí vždy pamatoval. Například v období hodinových tréninků se švihadlem s další několikahodinovou zátěží s míči šest dnů v týdnu, jsem vždy sedmý den odpočíval a v rámci relaxace navštívil bazén, saunu a páru. Pokud jde o zranění, byla především při fotbalových zápasech. Výjimkou byly tři plastické operace čela, díky těm miliónům hlaviček.
Stíháte i jiné koníčky? Máte čas odpočívat?
Mám rodinu, jsem sběratel, akvarista, milovník přírody, vody, všech zvířat, především koček, také houbař a turista. Čas velmi rychle běží a těsně před sedmdesátkou dává tělo občas najevo, že jsem ho vůbec nešetřil. Naštěstí jsem absolutní abstinent a nekuřák. V životě jsem vypil jediný půllitr piva. Za honorář, na plese Budvaru s míčem na hlavě.
V posledním roce jsme museli nedobrovolně zbrzdit. Při čem vás zastihla nařízená opatření?
Akceptoval jsem fakt, že patřím do rizikové skupiny z hlediska věku. S dětmi jsme se rok setkávali v respirátorech na parkovišti před domem. Více než rok jsem nebyl v přírodním fit parku. Jsem si vědom, že pokud bych byl závislý na honorářích z vystoupení, dostal by virus mě i rodinu do velmi složité finanční situace. Doufám, že se postupně život vrátí do obvyklých normálnějších poměrů. S manželkou jsme naočkovaní, děti už nás normálně doma zase navštěvují.
Přidat komentář