S osobou Václava Havla jsme si loni připomněli hned dvě výročí. Jedním z nich byly jeho nedožité pětaosmdesátiny a druhým deset let ode dne, kdy poslední československý a první český prezident zemřel. Z těch, kteří prezidenta Havla a jeho manželku Dagmar znali dobře, byl teplický rodák Martin Krafl, jeho blízký spolupracovník a tiskový mluvčí.
Jste pracovně spojen s osobností prezidenta Václava Havla a jeho ženou Dagmar. Jak jste se k práci na Pražském hradě dostal?
V mém životě hrají při základních rozhodnutích většinou roli náhody, a paradoxně, zatímco si všichni o mně mysleli, že jsem o tuto prestižní práci usiloval, tak tomu vůbec nebylo. Moje kantorka z vysoké školy mě na Hradě doporučila, když sháněli v tiskovém oddělení někoho, kdo ovládá němčinu a má zkušenost s prací v médiích. Jako moderátor a redaktor v Rádiu RTL, později v Rádiu City, a potom v televizi Premiéra, jsem připadal v úvahu. Na základě tohoto doporučení to všechno začalo. Když jsem nabídku od Václava Havla v 25 letech dostal, měl jsem pocit, že nemohu říci ano, že by to ode mne byla velká troufalost, protože nejsem vybaven pro to, abych něco takového dělal. Mé blízké okolí mi naopak řeklo, že nelze říct ne, a můj tehdejší šéf v televizi mi pohrozil výpovědí, když na Hrad nepůjdu a neodejdu dobrovolně. A tak jsem na nabídku se strachem kývl.
A jak na tuto spolupráci vzpomínáte? Zažil jste třeba na hradě nějaké zajímavé situace?
Bezpočet… Samotná setkání s výjimečnými osobnostmi přinášely zajímavé momenty – namátkou zmíním královnu Alžbětu II., jejíž návštěvu v Praze jsem spolupřipravoval za tiskové oddělení hned po svém nástupu na Hrad. To byl počáteční křest ohněm! Vzpomínám také třeba na japonského císaře, papeže Jana Pavla II., Dalajlámu nebo Michaela Jacksona… Mám v hlavě řadu kuriózních situací, které si stále ještě třídím a sepisuji. (Pozn. red.: Jednu z nich najdete na straně … ) S Václavem Havlem a jeho ženou Dagmar jsem strávil jedinečných sedm let na Pražském hradě a na cestách ve více než osmdesáti zemích světa.
Byl jste i mluvčím České televize nebo středočeského hejtmana Petra Bendla. V roce 2006 jste byl vyhlášen Mluvčím roku. Jak náročná je to práce, je těžké být v pozici mluvčího vždy loajální a nedat najevo svůj názor?
Snadné to není. Důležité je, aby mluvčí nelhal a komunikoval věrohodným způsobem. Loajalita je základním předpokladem pro tuto profesi, ale i ta má své hranice. Svůj názor vyjádřit můžete, ale nikoli před médii a veřejností, nýbrž před tím, koho zastupujete. V době, kdy jsem v této profesi začínal, byly nejrychlejším komunikačním prostředkem klasická pevná telefonní linka a fax. Na dotazy novinářů se odpovídalo i dopisy. Dnešní mluvčí a pracovníci tiskových oddělení pracují „teď a tady“, digitální svět a internet naprosto změnil rychlost přenosu informací a způsob jejich předávání. A bohužel také jejich spolehlivost a někdy serióznost.
Co vlastně mluvčí dělá, když ho zrovna nevidíme mluvit do kamer nebo s novináři?
Maluje čerty na zeď! Mám tím na mysli, že se snaží předvídat špatné zprávy a předcházet jim. A hlavně komunikuje a ovlivňuje, v souhře s těmi, pro které je důležitým – tedy s novináři a médii. Čím lepší a přímější vztahy s nimi má, tím lépe.
Pracoval jste i v diplomatických službách. Šéfoval jste Českému centru v Berlíně a ve Vídni, v čem ta práce spočívala. Jak se žilo v zahraničí?
Pro mě jsou Německo i Rakousko druhým domovem, takže už je jako „zahraničí“ nevnímám. Nejbližší mému srdci je Vídeň, kde jsem studoval a strávil více než deset let života. Z té jsem pracovně pokrýval i německy mluvící kantony ve Švýcarsku. Hlavní rozdíl vůči Česku vidím v přístupu k životu, který je za hranicemi otevřenější, sebevědomější, optimističtější a není v něm tolik závisti. Česká centra se snaží posilovat dobré jméno naší země a jsou nástrojem veřejné diplomacie. Propagují českou kulturu a vědu, napomáhají turismu a snaží se o podporu výuky českého jazyka, především u bohemistů.
Vystudoval jste vysokou školu ekonomickou a váš profesní život se točí kolem médií … dá se říct, na kterou pozici vzpomínáte rád a na kterou nerad?
Žádné nelituji a všechny byly napínavé. U mě jde o takový celoživotní puzzle. Novinářská práce v televizi a rozhlase mě vedle studia mezinárodních vztahů na VŠE v Praze přivedla na DAMU ke studiu rétoriky u okouzlující dámy, docentky Jiřiny Hůrkové, a čarodějnice z Arabely Jany Andresíkové. Média mě dovedla k Václavu Havlovi a Dagmar Veškrnové. A po krátkém působení v roli mluvčího u středočeského hejtmana Petra Bendla jsem se stal tváří České televize. V té době se můj soukromý život propojil se Švýcarskem a němčinou, a tak jsem se rozhodl pro kulturní diplomacii. Jedenáct let jsem vedl česká kulturní centra v Berlíně a Vídni, později jsem pracoval externě z Curychu. A na tuto práci navázal zatím největší projekt – koordinace hostování Česka na mezinárodním Lipském knižním veletrhu v roce 2019 s 60 spisovateli, 80 překlady jejich děl do němčiny a 120 akcemi. Následně jsem byl pověřen řízením Českého literárního centra a koordinováním prezentací české literatury a kultury na mezinárodních knižních veletrzích. A nesmím zapomenout na už více než jedenáctiletou spolupráci s Českým rozhlasem Vltava – to je radost a srdcová záležitost.
V současné době působíte jako vedoucí Českého literárního centra. Přiblížíte nám, v čem ta práce spočívá?
Jeden můj tým sídlí v Praze a usiluje o propagaci české literatury a knižní kultury. Naše aktivity propojujeme s literárními institucemi, festivaly a prezentacemi na mezinárodních knižních veletrzích v zahraničí, které připravuje druhý, veletržní tým, v Brně. Tím zviditelňujeme tak českou literaturu v překladu.
Jste teplický rodák. Jaký je váš vztah k Teplicím a k regionu? Máte tu nějaká oblíbená místa?
K mému srdci patří Teplice stále, i když jsem je v osmnácti opustil. Navštěvuji je tak pětkrát do roka. Je to méně často, než bych chtěl, ale jezdím sem rád. Do Teplic jezdím za rodiči a babičkou, do Košťan pak za sestrou Ivetou, kde bydlí se svým partnerem. Pokaždé zajdu za prarodiči na teplický hřbitov, do proboštovského lesa k rybníku a nedaleké kapli svatého Antonína. A také do zahradnictví Dvořák a syn, kde málokdy odolám cukrářským výrobkům a nakupuji květiny do mých několika domácností (smích).
Jak na dětství tady vzpomínáte? Čím jste chtěl být jako malý?
Na mé dětství vzpomíná spíše moje sestra, pokaždé se u toho nasmějeme. Snil jsem, že budu zpěvákem či televizním hlasatelem. Bydleli jsme v rodinném domě v Edisonově ulici v Trnovanech s prarodiči z otcovy strany, dnes už tam ale nestojí, musel ustoupit panelovému sídlišti. Za maminčinými rodiči jsme chodívali do Proboštova, který jsem si možná zamiloval více než samotné Teplice.
Jaký je sever Čech nyní a jaký byl, podle vás?
Když jedu vlakem přes Ústí nad Labem a Děčín, pokaždé si říkám, jak překrásné Polabí je a jak se proměnilo. Jako Husákovo dítě mám sever Čech a zejména Krušné hory spojené s odumírající a smutnou krajinou. Teď je to pastva pro oči!
Poslední bezmála dva roky poznamenala výrazně pandemie koronaviru. Při čem ještě vás zastihla nařízená opatření?
Pro mě byl nejhorší zákaz cestování a uzavřené hranice evropských zemí zejména během první vlny pandemie. Nevěřil jsem, že je to v Evropské unii ještě možné. Alespoň pro mě je svoboda pohybu nepostradatelná! Virus hranice sice nerespektuje, ale ani nerozlišuje. Po celou dobu pandemie věřím ve vlastní svědomí, snahu chránit ostatní a osobní zodpovědnost lidí, proto jsem se nechal naočkovat. Při uzavřených hranicích jsem myslel hlavně na pendlery, „evropské“ partnerské dvojice, obyvatele příhraničních vesnic a měst, anebo všechny ty, kteří svůj um a profesi propojují s kolegy v zahraničí. Naší společné Evropy bez hranic si vážím čím dál tím víc.
Jak rád odpočíváte?
V pohybu, a to na procházce či na kole. V tomto ohledu jsou Brno a jižní Morava optimálním místem pro život. Jsem tam teprve tři roky a mám stále co objevovat. Nejdůležitější je pak téměř každodenní jóga, ta mě zklidní a zkoncentruje.
Určitě máte mnoho plánů v profesním nebo třeba i osobním životě, prozradíte nějaké?
Za pár týdnů budu s ministrem kultury a profesorem Kubíčkem u finálního, čtvrtého kola rozhovorů s vedením Frankfurtského knižního veletrhu o možném hostování Česka v roce 2025 nebo 2026, ale je to ještě běh na dlouhou trať. Mám také řadu dalších plánů, na některých z nich pomalu, ale jistě pilně pracuji, nicméně zatím nebudu nic prozrazovat. V tom jsem pověrčivý. Každopádně už teď vím, že život je vlastně krátký!
Přidat komentář